Milý čtenáři,
jsem rád, že jsi našel cestu k těmto povídkám. Mohu ti slíbit, že jsem vždy měl na paměti to, aby jejich čtení nebylo pro tebe ztrátou času.
Velmi bych si přál, abys v každé z nich našel něco, co tě osloví. A nezáleží na tom, zda to budou věci veselé či smutné.
Bude-li mít kdokoliv z vás zájem o zasílání nových povídek e-mailem, kontakujte mě na zimmicz@gmail.com. Rád vyhovím.
Obřadní síň
Příběh samotáře, který žije nudný, šedivý život. Přitom je však naprosto neobyčejný.
„Ne, nech si ty svoje kecy! Seš cvok, Karle! Cvok! Blázen! Mně by to mohlo bejt ukradený, ale není! Ale víš co? Bude! Věř tomu, že mi to bude ukradený! Stejně jako tobě! Proč tam sakra chodíš každej den? Proč?“
Cirkus
Na cirkus jsem se jako malý vždycky těšil. Spousta zvířat, akrobatů a kouzel, která jinde neuvidíte. A všichni tak spokojení.
Místo toho zpomalovali, zastavovali a nevěřícně se rozhlíželi po okolních domech, po sloupech, dokonce se kdosi běžel podívat i na dno fontány, a když se s funěním vrátil zpět na čtvercové náměstí, jen suše oznámil: „Tam jsou taky.“
Pianista
Povídka vypráví o muži, který se živil hrou na piano. Jednoho dne se objevil v kavárně U Labutě a nějaký čas tam hosty bavil svým talentem. Jenže ze vzduchu živ člověk být nemůže, a náš pianista nebyl výjimkou.
Mohlo mu být sotva třicet let, možná míň. Oči měl tmavé. Zapadlé pod hustým obočím se dívaly na svět jaksi nedůvěřivě.
Volba
Jaké to je, když vás celý život pronásledují samá zásadní rozhodnutí a volby? Dá se to vydržet, nebo se člověk musí zbláznit? Je možné poctivým tréninkem získat v rozhodování praxi a obratnost?
Odvěké přátelství mé zadnice s otcovým koženým řemenem mi v téhle fázi mého života hodně pomohlo. Měl bych mu ještě někdy zajít na hřbitov poděkovat.
O smutných klaunech
Napište uměleckou charakteristiku vybrané společenské skupiny lidí (studentů, učitelů, sportovců, herců, politiků apod.) inspirovanou tímto výrokem: „Poznal jsem jejich způsob života, slovník, narážky, celý symbolový systém, jak říkají sociologové." (W. S. Burroughs)
Opatrně se klobouku dotknu – muž rychle ucukne, pustí jej a zmizí ve stínu.
Prázdná židle
Každý z nás chce cítit, že je pro někoho důležitý. Jak by vám bylo, kdybyste po dlouhé době potkali starého známého a on…by na vás okamžitě zapomněl.
Lekl jsem se sám sebe. Odstěhoval jsem se přece proto, že už jsem měl lidí dost. Těch jejich malicherností a problémů, kterými neustále zamořovali svoje okolí. A najednou se tu objeví starý přítel a zničí můj malý, spokojený poustevnický svět.
Osamělý
Jak se asi cítí člověk, který právě zjistil, že to jediné, pro co chtěl žít, je pryč? Napsáno ve stavu nikterak rozjuchaném a velmi blízkém pláči.
Roztáhl ruce a tvář nastavil provazcům vody. Miloval déšť, který mu dával zvláštní pocit svobody. Na chvíli se zastavil, zavřel oči a zhluboka se nadechl k nejsilnějšímu výkřiku svého života. Křečovitě otevřená ústa však nevydala jedinou hlásku, ani ten nejtenčí zvuk.
Smutný příběh obyčejného chlapce
Dítě znamená obrovskou odpovědnost. Je to dar, pro který byste obětovali vše, co máte. Možná i své vlastní štěstí. Dětství malého chlapce, kterého rodiče pojmenovali Artur, je plné změn a poznávání.
Nebyl si jistý, jestli ho vnímá – když na ni pohlédl, měla v obličeji stále týž nepřítomný výraz. Nepříjemné ticho do něj vráželo tisíce jehel, které se zabodávaly hluboko do jeho mysli.
Dopis
Nepřemýšleli jste někdy o tom, jaké by to bylo, kdybyste odjeli od svého života někam pryč a vrátili se až po dlouhé době? Jeden kluk to udělal.
Nic moc velkýho jsem nedělal. Hodně jsem se díval kolem sebe a viděl jsem pěkný věci a taky škaredý. Musel jsem si koupit další sešit, protože ten svůj deník už jsem celej popsal. Koupil jsem si i novou tužku.
Zrcadlo
Nejsem si úplně jistý, jestli se hrdina této povídky nezbláznil. Stojí před zrcadlem a mluví. Ale s kým?
„Jenže já mohu odejít za jinými lidmi. A ti lidé mají taky svoje odrazy, od kterých mohou odejít! Ty máš jen mě a ostatní odrazy mají zase jen svoje lidi. Každý odraz má jen jednoho…“ zarazil se muž.
Cestování časem
Tak je to konečně možné! Lidé mohou cestovat časem. Co si o tom má ale myslet Richard Pilgrim, kterému se kdysi kvůli podobné myšlence dostalo akorát posměchu?
Hala pro odbavování časoletů („zvláštní slovo,“ pomyslel si) zela prázdnotou. Prošel bránou a hleděl na nápis, který už jednou viděl v novinách.
Tohle (ne)překousnu
Svět je občas plný škarohlídů. A někteří z nich vám, když jim to dovolíte, pořádně otráví život. Proto je lepší jít na ně s holí. Anebo s humorem.
Pan Chyba, křestním jménem Alois (po otci), se tu a tam objevil v té mé zamilované hospůdce a svůj objemný břich si rozložil na stůl, až dřevo praskalo.
Blázinec
Marcela K. a Rudolf Kovář se neznají, ačkoliv nežijí vůbec daleko od sebe. Ba naopak. Náhoda je však svede dohromady a oni se stanou účastníky velmi zajímavé situace.
Stojí naproti sobě a mezi nimi je nízký práh obklopený chuchvalci prachu. Marcela se lehce opírá o dveře a prohlíží si Rudolfa. Rudolf cvaká nehtem o nehet. Cvak! Druhou rukou bubnuje o stehno. Chodba za jeho zády je prázdná a tichá.
Zánik Adronu
Představte si, že nejsme ve vesmíru sami. Jací by asi byli ti druzí, které neznáme a o nichž ani nevíme, jestli opravdu jsou? A co by oni věděli o nás? Vesmír je přece veliký, tak proč bychom ho měli mít jen pro sebe?
Početí je radostná událost, proti které existuje hodně druhů ochrany. Rakovina není radostná událost a neexistuje proti ní žádný druh ochrany. Pozemšťané považují svou civilizaci za vyspělou.
Příběh Leopoldovy smrti
Lidské tělo je dokonale nedokonalý stroj. Zradí vás, aniž by se zeptalo, jestli se vám to zrovna hodí. Co když ale potřebujete něco vyřídit, třeba zaplatit účet?
Někdo mi rozepíná košili. Zvláštní pocit, hruď jako by chtěla vzplanout, ale podlaha mě studí do zad. Rád bych si lehl do měkké postele. Proč musím tak potupně ležet na podlaze? Něco se mi jemně otírá o hrudník. Stín poslouchá mé srdce. Bije.
O cestovateli a kufru
Dá se říct, že v dnešní době je cestování neskutečná zábava. Máme letadla a všechny ty věci. Akorát ještě nemáme nikoho, kdo by nám před odletem zabalil kufr.
Měl rád systém, a způsob, jakým Kate sázela květiny, stromy, keře a polokeře, ho dováděl k šílenství. Při jízdě mezi smrčky se tak tak vyhýbal ostrým větvičkám, květinám až takovou pozornost nevěnoval.
Líbí se vám zdejší obsah? Třeba vás zaujme také můj blog. Přeji příjemné čtení!