Blázinec (listopad 2008)

Povídka, o které toho moc nevím. Napsal jsem ji za hodinu a půl. Je to dost bláznivý experiment.

Marcela K. 42 let, 168 cm, 56 kg. Hnědé vlasy jí sahají k ramenům. Ke kadeřnici chodí každý měsíc, má upravené nehty a velmi jemnou pleť. Ve svých 42 letech nemá jediný zubní kaz. Pravidelně chodí k zubaři a po každém jídle žvýká žvýkačky s příchutí máty. Nekouří, nepije a běhává v parku. Ráno vstane v sedm hodin, jde na záchod, posnídá pečivo a bílou kávu, vyčistí si zuby, namaluje se a odejde do práce. Do práce chodí pěšky, protože nemá auto. Nijak po něm netouží. Cesta jí trvá sedmnáct minut průměrnou rychlostí šesti kilometrů za hodinu. Marcela chodí o kilometr rychleji než průměrný člověk. Každý den míjí novinový stánek, ze kterého na ni mává prodavač. Marcela se na něj usměje a jde dál.

Marcela K. se stydí za své příjmení. Ve škole se jí ostatní děti smály. Ze soucitu jí proto v našem příběhu budeme říkat Marcela K. V tuto chvíli – je právě 17.22 – Marcela K. běhá v parku u svého domu. Běhá každý den, kdy je teplota vyšší než pět stupňů Celsia. Od pěti do šesti večer – přesně jednu hodinu. Na pravém zápěstí má digitální hodinky. Zatím netuší, koho zítra potká. Ještě 38 minut běhu.

Rudolf Kovář se za své příjmení nestydí. Rudolfovi je 49 let, měří 183 cm a váží 79 kg. Je přibližně o sedm let starší než Marcela, o patnáct centimetrů vyšší a dvacet tři kilo těžší. Má pleš, ale zato hustou bradku, o kterou denně pečuje. Nedávno se přestěhoval, ale stále žije sám. Získal několik nových sousedů, ale zatím je ještě nezná. Rudolf rád snídá cereálie s mlékem. Líbí se mu, jak cereálie při kousání hlasitě praskají. Nechápe, proč jsou v krabicích od cereálií umělohmotné hračky. Na televizi se nedívá, noviny čte jen výjimečně. Má rád dlouhé romány a taky čaj s medem. V tuto chvíli – je právě 17.22 – Rudolf Kovář sedí u stolu a čte Dostojevského Bratry Karamazovy. Lampička svítí, z čaje stoupá pára a lžíce se pomalu potápí do medu. Je to pravý včelí med. Rudolf zatím netuší, koho zítra potká. Ještě 38 stránek do konce kapitoly.

Je 29. listopadu sedm hodin ráno a Marcela K. vstává. Venku je pološero, Marcela si rozsvítí lampu a podívá se do zrcadla. Chvíli sedí a dívá se na sebe. Nakonec vstane tak rychle, až se jí udělají mžitky před očima. Přesto dojde do koupelny, potom se nasnídá a obleče. Na sobě má bílou halenku, černou sukni, lesklé silonky a černé boty na jehlách. Místo digitálních hodinek si vezme elegantní stříbrné hodinky s tenkým páskem. V uších má stříbrné náušnice a na ukazováku pravé ruky stříbrný prsten. Je 7.31. Znovu se podívá do zrcadla, otočí se z boku a rukou přejede po břiše. Pořád je štíhlá. Potom se zhluboka nadechne, halenka se napne. Opustí svůj byt a zavře za sebou dveře. Předtím zhasne.

Rudolfa Kováře probere bzučení budíku. Je 7.45. Vstane, ale zjistí, že v lednici není mléko a ve skříňce nejsou vločky. Povzdechne si a podívá se z okna. Už aby bylo léto, pomyslí si a odejde do koupelny. Na zelený zubní kartáček nanese trochu bílé pasty a pečlivě si vyčistí zuby. Nezapomene ani na mezizubní prostory a použije zubní nit. Tu pak vyhodí do koše a opláchne si obličej. Oblékne si lososovou košili, uváže si kravatu trochu tmavšího odstínu, nasouká se do černých proužkovaných kalhot a černých ponožek. Polobotky má nové, nemusí je leštit. Je 8.09 a Rudolf Kovář opustí svůj byt.

Marcela K. sedí ve své kanceláři. Místnost se topí v šeru, Marcela totiž nerozsvítila světlo. Nervozně vyťukává propiskou rytmus své oblíbené písně. Rudolf Kovář jde dlouhou chodbou, na jejímž konci stojí dveře s nápisem:

403B
Psycholog

Marcela se nepatrně pohupuje na židli a má zavřené oči. Rudolf se blíží ke dveřím na konci chodby. Diví se, proč je tu sám. Je tu sám, protože si to tak přeju. Nejspíš to nepochopí, ale pořád jde. Za chvíli stane před dveřmi z dřevotřísky s mosaznou klikou. Zaváhá. Zaklepe. Marcela přestává ťukat propiskou do stolu a dívá se na zatažené žaluzie. Odsune židli od stolu, vstane, přejde po měkkém koberci ke dveřím a otevře. Rudolf.

Stojí naproti sobě a mezi nimi je nízký práh obklopený chuchvalci prachu. Marcela se lehce opírá o dveře a prohlíží si Rudolfa. Rudolf cvaká nehtem o nehet. Cvak! Druhou rukou bubnuje o stehno. Chodba za jeho zády je prázdná a tichá. Marcela ustoupí od dveří a pokyne mu rukou. Prosím. Rudolf vstoupí. Usedne do křesla, přehodí si nohu přes nohu a ruce složí do klína. Marcela si ho stále prohlíží. Potom začne rozhovor. Marcela se ptá a Rudolf jí odpovídá. Pečlivě si zapisuje odpovědi. Rozhovor začíná v 8.15.

Na konci rozhovoru si potřesou rukama. Rudolf má pevný stisk a studené prsty. Špatně se mu prokrvují, to má po matce. U dveří se ještě jednou zastaví, Rudolf Kovář si prohlédne celou místnost, potom se otočí a dlouhou chodbou odchází. Marcela K. zavírá dveře a jde zpátky do svého bytu.

V 8.49 chytí Rudolfa za ruku muž v bílém. Usmívá se a chová se ohleduplně. V 8.50 za Rudolfem Kovářem zavře dveře. Zamkne. Marcelu K. dostihne jiný muž v bílém těsně u dveří do jejího bytu. Galantně jí otevře dveře a pokyne jí, aby vstoupila. Potom za ní zavře a zamkne.

Rudolf Kovář a Marcela K. si rozumí. Žijí v bytech s polstrovanými zdmi. Žijí ve stejném domě a mají stejné sousedy. Blázinec.