Cestování časem (maturitní slohová práce, duben 2009)

Zadání: „Cestování časem, tak je to opravdu možné! Terminál vlevo – lety do minulosti, terminál vpravo – lety do budoucnosti. Který si vyberu?“ (zadání je zároveň nadpis a první věta celé práce).

„Cestování časem, tak je to opravdu možné! Terminál vlevo – lety do minulosti, terminál vpravo – lety do budoucnosti. Který si vyberu?“ Tak vypadal nadpis článku v novinách, na který Richard Pilgrim právě zaostřil. Podle fotografie pod textem poznal, že jde o dílo ne zrovna obratného sloupkaře. Richard byl na jeho široký úsměv na fotce alergický, nejradši by ho propíchl špendlíkem. Vždy se nejdřív díval na fotky autorů a podle nich se rozhodoval, co číst bude a co ne. Ačkoliv fotka Alberta McGilla ho odrazovala od samého počátku, jeho prvotinu, fejeton s názvem Jak si klokan čistí kapsu?, si přesto přečetl. Na opravu chyb, nepřesností a faktických omylů tehdy spotřeboval polovinu náplně svého červeného zvýrazňovače. Od té doby si McGillovy články vystříhával a lepil na nástěnku v kuchyni. Rád si z nich při vaření utahoval.

I dnes čekal další z řady obskurních textů, místo toho jej však oslovila krátká noticka, ve které – kupodivu bez chyb – stálo, že první terminály pro cestování časem byly nedávno otevřeny na letišti v Newarku. Nevěřil svým očím. Tak se přece jen nemýlil! Je to možné, létat časem je možné. V přihrádce knihovny měl schované všechny své studie, které chtěl publikovat už na univerzitě. Tehdy se mu celá aula vysmála. A dnes, takřka po třiceti letech, se to konečně podařilo.

Při pohledu na nadpis oné zprávy se ho zmocňoval zvláštní pocit. Připadal si podvedený, zneuctěný tím posměchem, kterého se mu dostalo. Zároveň cítil vzrušení, srdce mu bušilo do hrudní kosti. Dokázali to! Našli se jiní, kteří měli odvahu ve výzkumu pokračovat. Pro své puntičkářství však nemohl mlčením přejít špatný nadpis zprávy, až moc osobní. Rozhodl se však, že pro jednou to McGillovi odpustí.

Téměř ihned věděl, že se musí na terminály podívat. Aspoň jeden pohled. Možná budou vypadat jinak, než jak si je představoval. Třeba to budou jen ohavné, velké stroje z oceli. Někde v hloubi duše však doufal, že bude moct ověřit jejich funkčnost, že se stane prvním cestovatelem v čase.

Zmateně pobíhal po bytě. „Co si mám vzít s sebou, proboha?!“ přemýšlel nahlas. V ruce žmoulal pas. Najednou si připadal směšný. „Pas? Pas?! Ty hlupáku stará, na co ti bude pas?“ vysmíval se sám sobě. Po chvíli chladného uvažování zjistil, že si s sebou nic vzít nemůže, vždyť by ho v jiném čase jistě považovali za blázna. Největší starost mu tak dělalo oblečení. V minulosti i v budoucnosti bude až moc nápadný (ze svého uvažování už kondicionál vypustil, byl totiž přesvědčen o tom, že dnes opravdu odletí).

Podíval se na sebe do zrcadla. Vybledlé a ošoupané kalhoty opravdu vzdáleně připomínaly něco, co viděl na portrétech v muzeích. „Do královského paláce mě v tom asi nepustí,“ hlodalo mu v mysli. Přesto za sebou zabouchl dveře a rychlými kroky sestupoval po schodech, div že nepovalil sousedku, která stoupala s těžkým oddychováním vzhůru.

„Pane Pilgrime, kam ten spěch?“ zeptala se, ale spíš než cíl jeho cesty ji zajímalo, zda se za svou nemotornost omluví. Richard byl však natolik zabrán do svých úvah, že místo jakékoliv omluvy (nebo aspoň smysluplné odpovědi) prohlásil: „Newark. Dnes odlétám. Jak se má manžel?“ Stejně jako jeho obtloustlou sousedku jej odpověď také nezajímala. Běžel dál po schodech, aniž by si uvědomoval, že ta korpulentní dáma je už měsíc vdova. Sotva zmizel, dala se do pláče.

V Newarku zůstal stát, dokonale ohromen monumentálností letiště. Zíral na kroužící letadla a poprvé si vzpomněl, že nikdy neletěl ani obyčejným letadlem. „Jaké to asi je?“ uvažoval. Ve srovnání s jeho nákresy strojů času mu letadla vždycky připadala nemotorná. Zhluboka se nadechl, třikrát se otočil kolem dokola, plivl a vyrazil pravou nohou.

Hala pro odbavování časoletů („zvláštní slovo,“ pomyslel si) zela prázdnotou. Prošel bránou a hleděl na nápis, který už jednou viděl v novinách. „Který si vyberu?“ zarazil se. Když už se konečně dostal až sem, nemohl se rozhodnout. Jistě věděl jen to, že chce někam daleko. Nechtěl vidět svého dědečka na smrtelné posteli, nechtěl vidět hořet Nagasaki, chtěl někam dál. Historie ho vždycky zajímala, ale o té se přece dočte v knížkách. Budoucnost je přece jen o něco tajemnější. Navíc si nebyl jistý, jestli jeho přítomnost v minulosti nemůže zle ovlivnit jeho budoucnost. „Pokud změním minulost, můžu změnit svou budoucnost. Jenže má budoucnost v minulosti je mou přítomností zde.“ Už zase začínal přemýšlet rozumně.

Připadalo mu, že v minulosti, jakkoliv vzdálené, může svým pobytem leccos ohrozit. Takovou zodpovědnost určitě nést nechtěl. „Možná proto je tu tak prázdno, možná proto svítí ta obrovská nula u počtu cestujících,“ napadlo ho. Jako vědec by však nesmírně litoval, kdyby takový vynález nemohl vyzkoušet. Cítil jistou povinnost, loajalitu k tvůrcům – vědcům.

Stál přesně v půli cesty k oběma terminálům. Ty stroje opravdu vypadaly krásně. „Jen vědec může ocenit takovou krásu,“ uvědomil si, „obyčejní lidé se bojí.“ Vydal se doleva a hlavou mu stále běžely všechny důvody, proč by to neměl dělat. Znovu se zarazil. Má právo měnit osudy lidí, byť nevědomky? Zapochyboval. Znovu na něj dolehla tíživá prázdnota prostoru. Znal všechna pro a proti, a přesto se neuměl rozhodnout. Sobecký, zrhzený vědec v něm mu říkal: „Jdi. Zjisti, co tam je. Musíš.“ Druhá část jeho já, jeho sounáležitost s lidmi, jej však od dalších kroků zrazovala. Bylo mu do pláče. Připadal si hloupě, bezmocně a bezradně. Existovalo pro něj vůbec nějaké správné rozhodnutí?

Ještě chvíli čekal. Díval se na stroj času. Pak do něj pomalu usedl. Něco řídilo jeho pohyb, už to nebyl on sám. Touha znát, vědět? Netušil, jen si zvědavě prohlížel prostředí stroje. Vypadal jako hračka, ne jako opravdový a mocný stroj času.

Nikde neviděl nic, čím by mohl nastavit kýžený rok. Mrzelo ho to, ale zároveň byl rád, že toto obrovské dilema za něj vyřešil někdo jiný – neuměl by si vybrat. Naposledy se rozhlédl po rozlehlé hale. Připadal si výjimečně, jako by měl vést lidstvo do nových zemí, jako by byl zrovna teď, ve své přítomnosti, jediným člověkem na planetě.

Stiskl tlačítko. Ještě si všiml, že ke stroji někdo běží. Pak zavřel oči. Cítil teplo, spoustu tepla, které ho prostupovalo. Bál se oči otevřít. Najednou bylo ticho, děsivé ticho. Ticho a horko. Nehybně seděl, když ho něco udeřilo do hlavy – zevnitř. Zasyčel bolestí. A znovu.

Stal se atomovou bombou svrženou na Hirošimu, torpédem, které potopilo Bismarck, mrtvým vojákem na pobřeží Normandie, první vystřelenou kulkou, kterou člověk použil proti člověku, černým otrokem v podpalubí lidě plující do Ameriky, šípem, který zasáhl srdce bílého muže. Stal se minulostí lidstva.

Stal se tím, čím nikdo nechce být – stal se viníkem. Nesl vinu a nevěděl za co. Marně sebou cloumal. Ze tmy děsivých dějin neutekl.

Druhý den ráno v novinách – na místě zprávy o cestování časem – vyšla krátká zpráva o tom, že vědec, který studoval přenos částic v čase, byl nalezen mrtev. Richard Pilgrim zemřel ve věku 55 let z „neznámých důvodů“.