Cirkus (srpen 2009)

Jednoho rána se obyvatelé malého italského města probudili a posnídali jako obvykle, aniž by tušili, že nový den bude naprosto odlišný od všech předchozích. Pomalu do sebe soukali chleba se sýrem a splachovali ho bílou kávou, zatímco venku svítalo. Ve světnicích jejich domů vypadalo ráno tak obyčejně - týž velký ohnivý kotouč pomalu stoupající nad okolní kopce, táž modrá obloha, týž jemný vítr přinášející čerstvý mořský vzduch. Rána v městečku R*** mohla být těmi nejkrásnějšími na světě, ale jeho obyvatelům krása tamních rán (a považte ty noci!) už lezla krkem. Snad jen malé dítě by stále dokola áchalo nad východem slunka, které lidem působilo bolest hlavy, sucho v krku a které z nich ždímalo tělní tekutiny jako vodu z řádně nacucané hadry.

Když však lidé onoho rána postupně opouštěli své domovy, nevšímali si té velké žhnoucí koule, které jindy po cestě na pole spílali. Místo toho zpomalovali, zastavovali a nevěřícně se rozhlíželi po okolních domech, po sloupech, dokonce se kdosi běžel podívat i na dno fontány, a když se s funěním vrátil zpět na čtvercové náměstí, jen suše oznámil: „Tam jsou taky.“ Davem to zašumělo. Toho dne se vůbec udělalo jen málo práce, neboť všichni, kteří někam spěchali, se zastavovali v hloučku na náměstí, a ti, kteří nikam nespěchali, se tam zastavili také, protože koneckonců neměli co na práci. A tak všichni pracující obyvatelé toho malého města (a ti bez práce ostatně jakbysmet, protože nechtěli zůstat stranou), kde by lišky dávaly dobrou noc nebýt toho, že se tu bohužel žádné lišky nevyskytovaly, obestoupili náměstí a otáčeli se nejdříve doleva, pak doprava, a pak pro jistotu ještě jednou doleva. A potom se zeptali toho, kdo stál vedle nich, jestli se jim to nezdá, a když jim dotyčný oznámil, že jestli se to zdá jim, tak jemu se to musí zdát také, lekli se, zjančili se, zamrkali a začali křičet: „Starosto! Starosto! Hej, vstávej starosto! Pojď dolů!“

A starosta vstal (téměř o tři hodiny dříve než obvykle) a sešel dolů. Vida pestrobarevnou výzdobu náměstí, které bylo oblečeno do červených, žlutých a fialových fáborků, strhl z domovních dveří cár papíru, na němž bylo barvou a tiskacím písmem napsáno:

CIRKUS PŘIJEL!

, načež svým zmateným spoluobčanům oznámil: „Co vyvádíte, oslové? Neumíte číst? Cirkus přijel. Ty, ty, ty a ty,“ ukázal na čtyři mladíky, kterým ještě ani nerašil knír, „vyčistíte náměstí.“ Potom se chvíli rozhlížel a hledal svého asistenta: „Hej Vincenzo,“ zakřičel na něj a asistent se k němu přiřítil jako by ho táhl pár volů, „najdi celý ten cirkus a doveď ho ke mně. Hybaj!“ Vincenzo zmizel snad ještě dřív, než mu starosta vůbec udělil pokyn. „A vy ostatní si běžte po svém.“ Otočil se a užuž se měl k odchodu. Pak ho přece jen ještě něco napadlo, a zavolal na jednoho z mladíků, kteří měli vyčistit náměstí: „Co tu ještě... No to je jedno. Ve fontáně jsou taky?“ Mladík kývnul hlavou. „Taky vyčistit,“ nařídil starosta a zabouchl za sebou dveře. Zatímco stoupal po schodech do patra vstříc své pohodlné posteli, přemýšlel, co to asi je, ten cirkus.

Ve městě cirkus ještě nikdy nebyl, asistent ho na vlastní oči také nikdy neviděl a teď, když se ho snažil najít, si začínal zoufat. „Já ho nikdy nenajdu. Copak já vím, co hledám? Cirkus, cirkus. Tůdle. Když já ani…,“ chtělo se mu brečet, když tu ho přes nos praštil tak nehorázný smrad, až se zapotácel a div že neupadl. Na louce za lesem, kam ho nepříjemný odér dovedl, uviděl oprýskané budky na velikých kolech, klece, v nichž se divoce procházely obrovské kočky (že to byli lvi, nemohl asistent tušit) a obrovitánský žlutočervený stan s fialovým vchodem. Nebyl si docela jist tím, která z těch věcí je cirkus, a tak ještě chvíli stál a opatrně prostranství pozoroval.

Všiml si malého chlapce, který svlečený do půl těla, jen v roztrhaných kalhotách, metal mezi klecemi a budkami salta a hvězdice a kotrmelce, tu a tam se prošel po rukách, když už ho skákání unavilo, nebo jen tak stál na hlavě s rukama složenýma na prsou a žvýkal stéblo trávy. Asistent, teď už naprosto přesvědčen o tom, že Cirkus musí být ten malý chlapec, k němu rychlými kroky vyrazil. Nejspíš dodnes děkuje Bohu za to, že se mu do cesty připletl principál a že si tedy neutrhl ostudu a neudělal ze sebe nanicovatého vesnického balíka. Principál mu vysvětlil (asistent se ho nenápadně začal vyptávat, když pochopil, že jde pravděpodobně o vedoucího celé té… věci, která se jim usídlila na louce), proč cirkus přijel, co může nabídnout, za kolik to může nabídnout a kolikrát to může nabídnout. Vincenzo ho přemlouval a prosil, aby s ním šel ke starostovi a řekl to starostovi do očí, ale principál odmítl. A tak byl Vincenzo toho dne bit jako žito, přestože pravděpodobně jako jediný ve městě opravdu věděl, co znamená slovo cirkus.

Tři dny nato, když už slunce zapadalo a vítr se utišil, se na louku za lesem pomalu trousilo veškeré obyvatelstvo městečka kromě kojenců, jednoho slepce, dvou opilců a muže s dřevěnou nohou, který na celé náměstí hulákal, „že na nějaký citrus sere pes“ (nutno podotknout, že když si spletl cirkus s citrusem, zcela určitě nebyl opilý - tolik k jeho intelektu). Shromáždění tedy čítalo 948 hlav, 1896 nohou (ovšem pouze 1112 bot, tedy 556 párů) a 894 ženských ňader, z nichž bylo 48 naplněno mateřským mlékem a dvě z nich svou velikostí připomínaly dobře zavlažované melouny.

Principál nervozně rázoval kolem vchodu do šapito. Koutek úst mu jemně tikal. Otočil se ke klaunovi, který si u malého zrcátka rychle opakoval grimasy - veselý, smutný, rozzuřený, promrzlý, udušený, spálený a tak dál - a řekl: „To se ale napakujem. Vidláci jedni, podívej se na ně. Jsou jich aspoň dvě stovky.“ Přitom nepřestával pochodovat a usmívat se. Stan mohl pojmout snad osmdesát diváků (a tihle vesničani byli jako proutek, takže se dalo počítat s devadesáti, s trochou dobré vůle i sto diváky na jedno představení), víc ne. Znamenalo to tedy nejspíš tři představení a pěknou sumu peněz.

Principál na sobě nedal nic znát, ani když se na louce shromáždilo oněch 948 hlav. Zdálo se mu, že jich je zřejmě víc než dvě stě, ale o to větší radost se v něm probudila. „Račte, račte dál. Za jeden zlaťák uvidíte, co jste ještě neviděli, uslyšíte, co jste ještě neslyšeli,“ hulákal ze stoličky, kterou mu přistavil klaun. Zlaťák byl pro vesničany hotové jmění, také se pár těch nejchudších otočilo a prchalo zpátky do města. Tam za sebou zabouchli dveře a modlili se k Pánubohu za odpuštění, že málem podlehli svodům pekla. Ostatní sice zpomalili, ale jen proto, aby mohli po kapsách vyštrachat peníze. A navíc se taky nikomu nechtělo zpátky do města, když už došli až na louku. Principál se pořád usmíval.

Když naplnil stan na první představení (nakonec se do něj namačkalo 93 lidí, nepočítaje dítě pod srdcem Marie, dcery kováře), nechal principál zbytek návštěvníků venku mezi klecemi lvů, tygrů a prasat a pro zábavu za nimi poslal klauna.

Představení bylo velkolepé, to se cirkusu nedá upřít. Lidé řičeli smíchy, když si klaun zakopl o své obrovské červené boty, trnuli hrůzou, když sám principál šlehal bičem, aby zkrotil lva, a oněměli úžasem, když ho potom drbal za uchem. Šelma zařvala a Marie se v mdlobách skácela svému otci na rameno. Dítě v jejím břiše se trochu pootočilo.

Později nastoupili akrobati, hadí žena a provazochodec. Mezi poskakujícími postavami poznal Vincenzo také onoho malého chlapce a ukázal jej starostovi. Těžko říct, jestli ho starosta vnímal, protože byl tak zabrán do představení, že se občas zapomněl i nadechnout.

Dlouho do noci pokračovalo jedno představení za druhým, principál s bičem v ruce zdvořile vyháněl jedny diváky ze stanu a druhé hnal dovnitř. Ještě než si všichni posedali, už bylo představení v plném proudu. Jen Vincenzovi se podařilo schovat za trám a mohl tak sledovat toho malého chlapce celou noc a ještě nad ránem, když se dostalo na poslední obyvatele města, kteří si na noc ustlali na louce. Divákům se klížila víčka, hadí žena sotva pletla nohama (opravdu, ne a ne je zaplést tak, jak se jí to jindy dařilo), provazochodec ke svému lanu nespěchal, jen principál byl pořád v plné síle, a když viděl, že obecenstvo usíná, poslal malého chlapce nahoru na žebřík, dvakrát šlehnul bičem, až to zapráskalo, a zakřičel: „Dámy a pánové, sledujte malého Luigiho, který dnes jen pro vás předvede tento nebezpečný kousek.“ Návštěvníci přestávali pochrupovat a mnuli si oči. Principál pokračoval: „Luigi se spustí na hrazdě, na ní vám předvede něco ze svého umění a potom... Potom, dámy a pánové, jedinečným saltem přeskočí na druhou hrazdu. Jde o velmi nebezpečný kousek, který zvládá málokterý akrobat. Můj Luigi - jen pro vás!“

Luigi se mezitím vyšplhal na malou dřevěnou plošinu a hleděl dolů. Tenhle kousek dnes neměl být na programu, dole nebyla natažená síť a Luigi si toho všiml. Hadí žena mu nenápadně naznačovala, ať sleze, Luigi se ale bál hněvu principála. Chytil se hrazdy a vrhl se do prostoru. Hrazdu uchopil pevně do rukou potřených křídou, párkrát pořádně švihl nohama a roztočil se jako káča. Návštěvníci dole na lavicích vstávali a obdivně vzdychali. Někdo zakřičel, ať toho Luigi nechá, že přece může spadnout. Jiný ho okřikl. Luigi ten jeden hlas určitě slyšet nemohl, a i kdyby, stejně by své číslo neskončil. Přidal ještě několik cviků na první hrazdě, ale už jen tak mimochodem - soustředil se na salto a uchopení druhé hrazdy, která se kývala sem a tam. Trochu zavrtěl rukama, pevněji sevřel dřevěnou vodorovnou tyč, úplně ohlazenou od rukou jeho předchůdců, a třikrát se rychle nadechl. Pak, přesně v okamžiku, který měl zažitý z nekonečných hodin cvičení a tréninku, se pustil hrazdy, stočil se do klubíčka a letěl vzduchem vstříc druhé dřevěné tyčce.

Na chvilku se ve stanu zastavil čas. Lidé stáli, ústa dokořán, jedni si rukou přikrývali tvář, druzí ukazovali prstem na Luigiho. Marie si rukama objímala břicho. Dítě jednou koplo. Hadí žena si propletla ruce před obličejem a nic neviděla. Klaun nasadil zvědavý výraz. A Luigi spadl.

Pravá ruka se mu z hrazdy smekla, levou na ni ani nedosáhl. Padl na záda s dunivým žuchnutím. Byl příliš unavený, než aby tohle číslo zvládl. Celé to trvalo jen okamžik. Jeho tělo sebou po dopadu cuklo a umřelo. Bylo mu 12 let, 3 měsíce a 15 dní. Své rodiče nikdy neviděl, pamatoval si jen život v cirkusu. V cirkusu žít, v cirkusu zemřít.

Lidé odešli, klaun a principál odtáhli Luigiho tělo pryč, jen Vincenzo stál a nehýbal se. Nakonec chytil principála za rameno a vtiskl mu do dlaně váček s penězi. „Na pohřeb toho chlapce,“ řekl. Pak odešel. Principál se za ním chvíli díval a potom s úsměvem schoval peníze do kapsy kalhot.