Dopis (červenec 2010)

Nepřemýšleli jste někdy o tom, jaké by to bylo, kdybyste odjeli od svého života někam pryč a vrátili se až po dlouhé době? Jeden kluk to udělal.

Libor Elišce, 21. června

Ahoj,
chtěl jsem ti napsat už hrozně dávno, ale nějak jsem nevěděl co. Zní to divně, já vím. Ale vždyť mě znáš, vždycky jsem přece byl ten divnej kluk, kterej nevěděl, co chce. A tak chtěl všechno. Už ani nevím, kdy jsme se naposled viděli. Bojím se, že kdybych tě zítra potkal na ulici, nepoznám tě. Jsi pořád stejná? Co jsi celou tu dobu dělala? Už je to všechno tak dávno. Musím ti toho tolik říct.

Odjel jsem tehdy pryč. Po všech těch věcech, co se staly, vždyť víš. Nemohl jsem tu zůstat. Naši to tehdy nepochopili, myslím, že to doteď nechápou. Občas jsem jim napsal, ale nikdy mi opravdicky nechyběli. To je srandovní slovo – opravdicky. Jel jsem stopem i vlakem i pěšky i autobusem a někdy jsem zmokl a někdy jsem stál a bolela mě hlava, protože slunko nepřestávalo pálit a já jsem neměl nikoho, koho bych se zeptal, jestli nemá ibalgin, a já jsem ho taky neměl. Měl jsem s sebou jen krosnu plnou oblečení, neměl jsem ani mobil, protože jsem nechtěl. Určitě by nefungoval. Tehdy jsem byl fakt sám, ale tak, jak jsem si to vždycky přál. Vždycky jsem věděl, že tohle jsem potřeboval. Že jsem to takhle chtěl.

Někdy to bylo těžký. Třeba když byl úplněk a já jsem se procházel v noci obrovským polem plným obilí a ono tak podivně šeptalo, když jsem se ho dotkl. Měl jsem pocit, jako by šeptalo tvoje jméno. Promiň, vím, že to zní hloupě. Ale tehdy jsem si to myslel. Často jsem těm lidem nerozuměl, ale většinou to nějak šlo. Někteří byli fajn a někteří byli víc fajn. Pamatuju si, jak jsem došel do nějaký vesnice a už jsem nemohl jít dál, tak jsem si sedl na patník. A seděl jsem tam, když kolem šel takovej starej pán se slamákem na hlavě a usmál se na mě, tak jsem se na něj taky usmál. A on mě pak vzal k sobě a asi týden jsem u něj bydlel – pomáhal jsem mu s různejma věcma, on měl totiž nějaký zvířata, taky jsem mu nařezal dřevo, a tak jsem u něj moh být. A když jsem byl dost odpočatej, on to asi nějak poznal, já nevím, sbalil jsem si věci a šel jsem zase dál.

Nic moc velkýho jsem nedělal. Hodně jsem se díval kolem sebe a viděl jsem pěkný věci a taky škaredý. Musel jsem si koupit další sešit, protože ten svůj deník už jsem celej popsal. Koupil jsem si i novou tužku. Obyčejnou. Vyhýbal jsem se velkejm městům, šlo to docela dobře. Lidi jsou tam jiní než tady. Nebál jsem se jich. Tady jo.

Někdy jsem šel na sever a někdy na jih. Někdy jsem vůbec nevěděl, kam jdu, ale nikdy mi to nevadilo. Znáš tu písničku od Mňágy? I cesta může být cíl. Dost často jsem si zpíval. A taky jsem se konečně naučil pískat. Zlomily se mi brýle, a tak jsem dlouho žádný neměl. Někdy to bylo nepříjemný.

Občas jsem na tebe myslel. Párkrát. Ale bylo to divný. Mohl jsem ti napsat e-mail, ale nikdy jsem se k tomu nedokopal. Asi jsem se bál. Připadalo mi, že bych to neměl dělat. A tak jsem to nikdy neudělal, i když někdy jsem se fakt musel hodně přemáhat. Je těžký ti říct, jaký to je. Něco se ve mně zaseklo a nešlo to dát pryč. A pak jsem se o to přestal snažit.

Teď už si nejsem tak jistej, jestli jsem fakt musel odjet, ale nelituju toho. Ta škola mě stejně nebavila a něco mi tu chybělo. A taky přebývalo. Bylo toho hrozně moc a já už jsem nevěděl jak z toho ven. Celá ta doba, co jsem tu nebyl, mi fakt pomohla. Myslím, že bych tě chtěl vidět. Zas jsem teď mluvil jenom o sobě, co? Já vím, ale myslím, že jsem se změnil. Aspoň trochu. Zajímalo by mě, co jsi dělala, jestli jsi pořád šťastná a jestli si mě ještě pamatuješ. Když budeš chtít, mohli bysme jít někdy na kafe. Ne, ještě pořád ho nepiju :)

Eliška Liborovi, 10. července

Vaši z toho byli pěkně v prdeli. Nechápu, jak jsi jim to mohl udělat. A na všecko se tady vysrat. Víš, jak mi tehdy bylo??? Kdybych tě tehdy měla vedle sebe, zfackovala bych tě jak malýho kluka. Ty totiž seš malej kluk. Malej a sobeckej kluk, kterej si myslí, že se kvůli němu všichni poserou.
Možná že ostatní jo, ale já teda rozhodně ne. Už dávno ne. Jo, když jsem to zjistila, někdy jsem se o tebe bála, ale asi tak, jako bych se bála o každýho člověka, kterej je někde sám a k tomu blázen.
A jestli to chceš vědět, jsem pořád šťastná. Už mi prosím nikdy nepiš. Když sis teda dal ten svůj život do kupy, nesnaž se ho posrat zas někomu jinýmu.