Napište uměleckou charakteristiku vybrané společenské skupiny lidí (studentů, učitelů, sportovců, herců, politiků apod.) inspirovanou tímto výrokem: "Poznal jsem jejich způsob života, slovník, narážky, celý symbolový systém, jak říkají sociologové." (W. S. Burroughs)
Opírají se o oprýskané zdi starého domu. Nevidím jim do tváře, sedí skrčení, jako by si mysleli, že jim chci ublížit. Schválně se na mě ani nepodívají. Chodím od jednoho k druhému a snažím se je rozesmát. Nereagují. Mluvím rychle, pomalu, nahlas i potichu, ale stále hledí upřeně do země. Cítím, jak se jeden z nich chvěje. V rukou žmoulá starý děravý klobouk. Opatrně se klobouku dotknu – muž rychle ucukne, pustí jej a zmizí ve stínu. Ostatní vzdechnou a plácnou rukama o zem. A pak najednou propuknou v hysterický smích. Celí se třesou, houpou se dopředu a dozadu, ukazují si na mě a smějí se.
„No tak se zasměj,“ křičí jeden, „zasměj se s náma, sakra!“ Nechává kolovat láhev a jeden po druhém si přihnou čiré tekutiny. Kruh kolem mě se postupně uzavírá. Dupou a tleskají, koulí očima a vyplazují jazyk. Ve tvářích mají pořád ten podivný škleb – napůl smích, napůl smutek. Jsou jako obrovské loutky, pohybují se pomalu, trochu toporně a nemotorně.
Není cesty ven. Rychle se otáčím kolem dokola, nechci k žádnému z nich stát zády. Jeden z nich na mě mrkne. Jednou, podruhé – vždy jen jedním okem. Nevím proč, ale připadá mi to směšné. A tak se trochu usměju. Nedochází mi, že se jim celý život někdo smál. A už je pozdě mého úsměvu litovat. Můj křik zaniká v klubku vysloužilých klaunů.
Máte-li zájem o zasílání nových povídek e-mailem, kontakujte mě na zimmicz@gmail.com. Rád vyhovím.
Chcete mi něco sdělit? Do toho!
Pokud se vám povídky líbily, možná vás zaujme také můj blog. Inspiraci, která je při psaní opravdu potřeba, čerpám od autorů českých i zahraničních.