Obřadní síň (červen 2010)

Příběh samotáře, který žije nudný, šedivý život. Přitom je však naprosto neobyčejný.

Tak jako každý všední den vstávám o čvrt na osm. Pomalu se posadím na posteli a hlavou několikrát zakroužím proti směru hodinových ručiček. Potom jí otočím ještě doleva a doprava. Pravou rukou si mnu zátylek. Pohledem se důsledně vyhýbám oknu, neboť jsem nedávno četl, že když se ráno po probuzení podíváte z okna, zapomenete, co se vám v noci zdálo. A tak jsem rozhodnut se z okna ráno už nikdy nepodívat dříve, než se rozpomenu, o čem jsem snil.

Tak jako každý všední den se pomalu odeberu do koupelny a trochu smutně se na sebe podívám do zrcadla. Nemládnu. Otočím kohoutkem se studenou vodou. Chvíli nechávám vodu téct mezi prsty, potom ji naberu do dlaní a opláchnu si obličej. Vyčistím si zuby bílou pastou, neboť k těm vícebarevným jsem nikdy nepociťoval důvěru, a odeberu se do kuchyně. Papuče se tiše šourají po podlaze.

Tak jako každý všední den postavím vodu na čaj a do hrnku vložím sáček Earl Grey. Zapnu rádio. Z ledničky vytáhnu máslo, ve skříni mám zbytek včerejšího chleba. Málokdy se stane, že bych ho celý nesnědl. Chleba kupuji obden. Namažu si tenkou vrstvu másla a chléb lehce posolím. U zpráv v půl osmé se zakousnu do prvního krajíce. Jím pomalu, vychutnávám si jídlo i poslech rádia. Poslední doušek svého Earl Grey dopíjím při znělce oznamující konec zpravodajské relace. Drobky z prostírání smetu do koše, hrnek a nůž postavím do dřezu, umyju je až odpoledne.

Tak jako každý všední den si podruhé vyčistím zuby. Je to takový můj zlozvyk, někdo by mohl říct plýtvání. Já to považuji za slušnost vůči všem lidem, se kterými během dne přijdu do styku. Poté ze šatníku vytáhnu svůj černý oblek, bílou košili a černou vázanku. Z nočního stolku zvednu hodinky s koženým páskem. Před odchodem z domu se ještě jednou podívám do zrcadla. Nemládnu. Ale vypadám k světu. Obuju si černé naleštěné polobotky a z věšáku sejmu klobouk. Na dnešní den hlásí větrno, teploty kolem osmnácti stupňů, kabát si proto neberu.

Tak jako každý všední den stojím u bran obřadní síně hřbitova a prohlížím si parte, která visí na nástěnce. Slova rozloučení se nemilosrdně opakují, jen jména zemřelých se každý den mění. Některá jména umírají mladá po těžkých nemocích, jiná po dlouhých nemocích, další umírají stará po krátkých nemocích. Občas přemýšlím o tom, kolik z těchto jmen asi bylo připraveno na smrt. Kolik si ji přálo, kolik se jí bálo, kolik se před ní snažilo skrýt. Nikdy se to nedozvím.

Tak jako každý všední den usedám do lavice těsně u vchodu. Daleko, daleko vepředu se mezi věnci a kyticemi rýsuje hnědá rakev, okolo ní svítí svíce. Prohlížím si přicházející pozůstalé. Starší ženy podpírány manžely si na tváři přidržují kapesník a mají zarudlé oči, manželé podpírající starší ženy mají pevně semknuté rty a dívají se do země. Za nimi jdou jejich děti, aspoň to bývá zvykem, které tiše vzlykají. Ozvěna kroků se dutě odráží od vysokých zdí obřadní síně. V poslední lavici u vchodu většinou sedím sám. Klobouk leží vedle mě. Smuteční řeč je protkána vzlyky a smrkáním. Já nepláču ani nesmrkám.

Tak jako po každém obřadu vyjádřím upřímnou soustrast pozůstalým. Nedívám se jim do očí, vím, že by jim to nebylo příjemné. Přeju jim hodně síly, potom se otočím tváří k rakvi a mírně se ukloním. Potom odcházím, klobouk si tisknu na břicho, do síně proudí čerstvý vzduch zvenčí. Je zvláštní, že tam venku, jen několik málo metrů od té hnědé rakve, vstupuji do jiného světa. Světa větru, slunce a barev, kde nikoho nezajímá, co se děje ve světě tiché obřadní síně. Ve dveřích se vždy na chvíli zastavím a musím počkat, než mohu opustit svět smrti.

Tak jako každý všední den odcházím po posledním obřadu domů naprosto vyčerpán. Jsem rád, že mohu být sám. Doma se převléknu, umyju hrnek a nůž od snídaně a uvařím si šálek meduňkového čaje. Znovu si pustím rádio. Pomalu "roztávám" - k tání bych připodobnil to, co se se mnou děje uvnitř, když se pomalu vzpamatovávám z další návštěvy světa smrti. Smrt je součástí mého života, bez ní neumím žít. Zvoní telefon.

„Šťastný, prosím?"

„Karle ahoj, tady Eva.” Vzlyky. „Víš… mrzí mě to…” Vzlyky. „Proč jsi s námi dnes nešel?” Pláč.

„Ahoj Evi. Kam jste dnes šli?”

„Karle! Co jsme ti udělali? Proč jsi seděl sám tam vzadu? Proč jsi s náma sakra nešel na tu hostinu?!” Eva křičí. Marně přemýšlím, o jaké hostině mluví.

„Jak víš, že jsem tam byl? Kdo ti to řekl?”

„Copak si nic nepamatuješ? Přál jsi mi upřímnou soustrast, ani ses na mě nepodíval! Proč tohle děláš?”

„Evi…”

„Ne, nech si ty svoje kecy! Seš cvok, Karle! Cvok! Blázen! Mně by to mohlo bejt ukradený, ale není! Ale víš co? Bude! Věř tomu, že mi to bude ukradený! Stejně jako tobě! Proč tam sakra chodíš každej den? Proč?”

„Evi..."

„Umřel ti táta, ty magore! Táta! Chápeš, co říkám? Je mrtvej a ty to určitě víš! Musíš to vědět, protože si čteš ty parte, co tam visej! Ale pro tebe je každej jen jméno a básnička na rozloučenou… a… a víš vůbec, co tam měl napsaný táta? Hovno víš! Protože seš sobec! Sobec! Karle a já už nemůžu… já… já jsem chtěla… pomoct… ale to nejde.” Pláč a smrkání. Pak vzlykot.

„Ale Evi…”

„Nezlob se, já na tohle nemám. Bude spálenej. Popel vyzvednu. Sbohem.” Klap.

Položím sluchátko. Z hrnku s čajem ještě stoupá pára. Trochu zesílím rádio, je tu takové zvláštní ticho. Zítra má pršet. Musím se podívat po svém černém deštníku.