Osamělý (srpen 2008)

Jak se asi cítí člověk, který právě zjistil, že to jediné, pro co chtěl žít, je pryč. Napsáno ve stavu nikterak rozjuchaném a velmi blízkém pláči.

Zabouchl dveře a rychlými kroky vyrazil do tmy. Snažil se utéct před děsivou samotou do dešťových kapek. S tichým pleskáním dopadaly na zem – ty tisíce nekonečně malých kapek, mezi kterými kráčel sám. Nevěděl, kam jde. Snad ani nevěděl proč, ale někde hluboko cítil, že už nesmí být sám. A tak šel, neutíkal, protože stejně na světě nebylo místa, kam by před svou samotou utekl.

Roztáhl ruce a tvář nastavil provazcům vody. Miloval déšť, který mu dával zvláštní pocit svobody. Na chvíli se zastavil, zavřel oči a zhluboka se nadechl k nejsilnějšímu výkřiku svého života. Křečovitě otevřená ústa však nevydala jedinou hlásku, ani ten nejtenčí zvuk. A tak stál a s doširoka otevřenýma očima ohromeně zíral na nebe. Ruce mu klesly. Podlomila se mu kolena. Kalhoty nasákaly vodu z chodníku a on skryl svou hlavu v dlaních. Nikdy předtím nepropukl v pláč a slzy vždy zadržel. Teď, osamělý uprostřed nekonečného ticha, začal vzlykat.

Měl vztek. Zlobil se na celý svět, ale nejvíc na sebe. Marně tloukl rukama do šedých dlaždic, až ho rozbolely paže. Už neměl sílu plakat, a tak jen klečel a zhluboka dýchal. Slzy se mísily s deštěm a na rtech cítil jejich jemně slanou chuť. Jak dlouho tak bezmocně klečel? Pár sekund, nebo celou věčnost?

Sám to dost dobře nevěděl, ale cítil, že se musí zvednout a jít dál. Tašku, která mu visela přes rameno a celou dobu ležela v kaluži vody, nenávistně zahodil. Dopadla na mokrý asfalt a svezla se po něm. Jeho oblíbené pero se rozbilo na malé kousky. Usmál se.

Teď byl volný a bláznivě se rozběhl. Utíkal pod světlem pouličních lamp, skákal do kaluží a aspoň na chvíli se cítil svobodný. Najednou na všechno zapomněl a uzavřel se v jakési mlze, která ho chránila před vzpomínkami. Už nic necítil, vůbec nic, jen bolest v nohou. Zrychlil.

Doběhl až na most a zastavil se. Opřený o kolena stěží popadal dech, ale v duchu se smál. Smál se, protože to dokázal. Zapomněl. Sedl si na zábradlí a zíral do ubíhající řeky. Sám nevěděl, jestli opravdu chtěl zapomenout, ale věděl, že všechno bude jednodušší.

A najednou ji uviděl. Blížila se z druhé strany mostu a její tvář se pod lampami objevovala a zase mizela. Ale věděl, že je to ona, poznal by ji kdekoliv. Došla až k němu a nepatrně se k němu naklonila. „Promiň,“ zašeptala. Nic víc, jen to jediné slovo, které snad obsahovalo všechno to, co by neřekla ani tisícem jiných. Pak ho naposledy políbila a odtáhla se. Najednou to pochopil. Znovu se podíval dolů. Chtěl ji naposledy obejmout, ale nemohl zvednout ruce. Jen křečovitě sevřel trubku zábradlí a hned ji pustil. Padal a viděl její siluetu. Pak zavřel oči.