Pianista (červenec 2009)

Jednou bych chtěl sepsat knihu krátkých povídek od A do Ž. Tahle povídka zastupuje písmeno P. Je asi trochu smutná.

V kavárně U Labutě na rohu jedné z malých pařížských ulic, jejíž jméno pro náš příběh není podstatné, kdysi hrával skvělý pianista. Nikdo z hostů ani zaměstnanců nevěděl, odkud se pianista v kavárně vzal a nikdo po tom nepátral. Když se druhý den po jeho příchodu objevilo hned vedle pultu naleštěné piano, majitel pověsil za okno ceduli s nápisem „Živá hudba” a mladému muži přinesl šálek kávy.

Zařízení patřilo jistému panu D., předtím patřilo jeho otci a otci jeho otce, který kavárnu získal jako část věna od rodičů své snoubenky, babičky pana D. Celou kavárnu tvořila jedna veliká místnost, na jejímž konci, přímo naproti dveřím, se zvedalo malé podium. Za pultem visely na zdi obložené dřevem police s všemožně zbarvenými likéry i průzračnými kořalkami. Na desce přitlučené ke stropu nad pultem stálo několik lahví červeného vína. U dveří čekaly čtyři skoby na svršky návštěvníků. Parkety pod těžkými kroky pana D. příjemně vrzaly, někdy se až zdálo, že se na ně pan D. naučil hrát. Když kráčel od pultu ke stolečku pod podiem, znělo to, jako by hrál na ten dřevěný nástroj Vivaldiho, a hosté si ho často v žertu dobírali. Majitel byl na své hudební nadání hrdý, a ačkoliv jindy zdarma nedal ani oschlou bagetu zatoulanému psu, pianistu do své kavárničky pustil i s pianem.

Tak se mladý muž ocitl v útulné, vyhřáté kavárně s nanejvýš zábavnou společností (obzvláště jej bavila servírka, která na něj potají mrkala a posílala mu vzdušné polibky). Jak už jsem podotkl na začátku našeho příběhu - pianista se objevil jako blesk z čistého nebe; tak náhle, že než se někdo stačil zeptat na jeho původ, získal si všechny svou hudbou.

Mohlo mu být sotva třicet let, možná míň. Oči měl tmavé. Zapadlé pod hustým obočím se dívaly na svět jaksi nedůvěřivě. Vystouplé lícní kosti se v ostře řezaných rysech spojovaly s bradou, na níž si pěstoval bradku. Vlasy měl nakrátko střižené, kaštanové barvy. Silné bílé zuby často jakoby nevědomky hryzly spodní ret. Prsty byly útlé, dlouhé. Stisk měl (jak se pan D. přesvědčil při jeho první návštěvě) pevný, ruce měl však studené a ulepené. Pianista nebyl nijak pohledný muž, přesto na něm bylo něco (možná dobře skryto pod šedým kabátem), co učarovalo panu D., ale hlavně oné koketující servírce. Sám si to neuvědomoval, ale svým vzezřením a chováním k sobě ostatní přitahoval. Byl plachý a kdyby nade dveřmi kavárny necinkal malý zvonek pokaždé, když někdo vstoupil, o jeho příchodu by se hosté dozvěděli až s prvními tóny piana. Zdravil totiž velmi potichu, někdy jen šeptal. Přicházel v devět, když pan D. otvíral, a odcházel, když zapadalo slunce. Kam chodil a kde spal, to ví jen Bůh. Mezi hosty se šuškalo mnoho neuvěřitelných historek - jejich dětinskost snad můžeme omluvit dlouhým vysedáváním u vína a likérů. Říkalo se, že po nocích pianista hrává s ďáblem, další ho prý viděl v jiné kavárně, jak hrál na housle („Pianista! Housle! Housle! Pché!” obracel oči v sloup pan D.). Zdá se, že tajemní lidé nechávají obyčejným lidem prostor pro využití fantazie.

Skutečnost však byla daleko... prozaičtější. Pianista v kavárně hrál jen pro potěchu srdce, trochu tepla a malý kousek bagety. Zprvu mu bylo hloupé zeptat se pana D., jestli by mu nedával aspoň pár franků za zákazníky, které do kavárny svým hraním přitáhl. Byl zvyklý vyjít s málem a už tak byl panu D. nesmírně zavázán - vždyť jen díky jeho dobré vůli (a taky trochu oněm „parketním” skladbám Vivaldiho) mohl v kavárně zůstat. Hosty o peníze žádat nechtěl, nedovolovala mu to hrdost. I když jeho šedý kabát dostával jednu záplatu za druhou, nikdy by se nesnížil k tomu, aby někoho požádal o peníze. Navíc jej hosté občas popichovali a vyptávali se pana D., na kolik ho takový hudebník přijde. „Ani nechtějte vědět,” odbyl je pan D. a zády k hostům mrkl na pianistu. A ten se usmál jako cvičená opice.

Zima se kvapem blížila, spadané listí ztěžklo kapkami deště, tu a tam se na něm ráno zablýskla jinovatka. Pianistovi nezbývalo, než pana D. opravdu požádat o zavedení pravidelné gáže. Nechtěl moc, jen pár mincí na pronájem nějakého pokojíku, kde by se mohl v noci ohřát a skrýt před deštěm.

Majitel kavárny se na něj podíval zpoza stolečku, za kterým počítal denní tržbu. „Chlapče, vypadám snad, jako bych měl peněz na rozhazování?” zeptal se ho nedůtklivě, když shrnoval další hromádku zlatých mincí do plátěného váčku. Potom váček schoval do stolu a zhoupl se na židli. „Jen tenhle měsíc si tu projedl za deset franků. Nemysli si, nechci ti to vyčítat. Vím, hraješ krásně, lidem se to líbí a rádi si tě poslechnou. Ale místo jídla a pití hltají tu tvou hudbu. A z toho já žádné peníze nemám. Nezlob se na mě, nemyslím to zle," narovnal se a zasunul židli. „Nikdo tě tu nedrží, máš-li kam, běž si.” Otočil klíčkem v zásuvce stolu a zhasil lampičku. Položil pianistovi ruku na rameno a tak spolu přešli celou kavárnu, až stanuli na ulici. Pan D. zamknul dveře, podíval se na pianistu a řekl: „Tak zase zítra.” Našemu hrdinovi se zdálo, jako by majitelova tvář škodolibě usmála. Asi to bylo jen světlo lampy.

Nazítří přišel znovu v devět hodin ráno. Rozcuchaný, náprsní kapsa kabátu byla pryč a místo ní byla vidět košile. Usedl na stoličku a začal hrát. Pan D. mu pokynul a lehce se usmál, hosté na chvíli přestali mluvit a dívali se na muže, jehož prsty se po klapkách piana proháněly s takovou lehkostí, jako by snad měly křídla. Nikdy neudělal chybu. Až toho dne. Prsty, které měl ještě zkřehlé, se mu chvěly a čím déle hrál, tím méně je ovládal. Hrál ještě usilovněji, očima sledoval své ruce, občas trhl hlavou. A udělal další chybu. A další. Ještě jednu. Hosté znovu zmlkli. Tentokrát se na pianistu nedívali obdivně. Čekali, až zachybuje znovu. A on to jejich čekání cítil. Smrdělo jako hnusná stoka plná mrtvých krys. Ještě chvíli hrál, všechno v něm vřelo. Nakonec do klaviatury udeřil všemi prsty a strnul. Byl celý zpocený, tváře mu hořely, ruce se jemně chvěly, přerývaně dýchal. Potom rychle vstal a vyběhl z kavárny, než pan D. stihl cokoliv říct. Hosté pokračovali v hovoru.

Příštího dne bylo piano pryč. Ještě než se objevili první hosté, pianista panu D. za všechno poděkoval, ale do očí se mu nepodíval a ruku mu nepodal.

Té noci tiše padal sníh, Měsíc nebylo vidět. Vítr nefoukal, pouliční svítilny bez přestání vrčely. A do té tiché noci se nesly tóny pianistovy poslední skladby. Své piano dotlačil na malé náměstí, z několika kamenů si udělal malou stoličku a hrál tak dlouho a tak smutně, až se i Měsíc na chvíli objevil na obloze. Když uviděl, kdo to hraje tak smutnou píseň, chvíli posečkal na místě a potom se znovu schoval za mraky. Pianista měl zavřené oči a skoro nedýchal. Všechny tóny vycházely až z jeho nitra a tříštily se o zdi domů. Už se blížilo ráno, na konci jedné z ulic se objevila mléčná záře, která předznamenávala východ slunce, když naposledy stiskl klávesu piana. Potom zvrátil hlavu nazad a pomalu se sesunul ze své kamenné stoličky. Z roztaženýma rukama vypadal ve sněhu jako padlý anděl.

Ráno, když ho našli zmrzlého na kost, hodili přes něj děravou deku a nechali ho ležet, dokud nepřijel pohřební vůz. V devět hodin ráno pan D. otevřel kavárnu a marně vyhlížel pianistu, doufaje, že přes noc dostal rozum a vrátí se zpátky, smutně odbíjel zvon na nedalekém kostele. Když zvon utichl, pan D. sundal ceduli s nápisem „Živá hudba”.