Prázdná židle (září 2008)

Povídka na motivy stejnojmenného díla Richarda Weinera. Zpracováno jako úkol do literárního semináře.

Ještě naposledy jsem se podíval do zrcadla a potom jsem za sebou zamknul. Snažil jsem se opustit svůj útulný příbytek potichu, abych na sebe neupozornil domácí paní. „Ale kampak, kampak, pane Jane?“ ptala se mě pokaždé, když jsem procházel kolem jejího bytu. Byla to velmi zvláštní, korpulentní dáma, které nikdy nic neuniklo. V prvních týdnech jsem to – ač povaha ne zrovna sdílná – trpěl a laskavě jí odpovídal: „To víte, paní Fournierová. Na poštu, přišel mi balík od bratra z Philadelphie.“

Žádného bratra jsem ve Philadelphii, New Yorku ani Washingtonu neměl, ale paní domácí jsem to tvrdil pokaždé, když na mě začala dorážet svými dotěrnými dotazy a kulila na mě oči zpoza svých směšných brejliček. V duchu jsem se tiše radoval, jak musí být zmatená neustálým stěhováním mého bratra z města do města. Dobře jí tak.

Když jsem tedy scházel, našlapuje opatrně jako kočka, z druhého patra činžovního domu, doufal jsem, že se tomuto povinnému výslechu tentokrát vyhnu. Bylo něco kolem druhé, mířil jsem na poštu (opravdu) a neměl jsem v úmyslu nechat se nikým zdržovat. Rychle jsem uchopil oblouk zábradlí a přikrčen jsem minul dveře paní Fournierové. „Kampak, kampak, pane Jane?“ ozvalo se za mými zády a já se narovnal, jako by mnou projel elektrický proud. Všechno ve mně vřelo, přesto jsem se pomalu otočil a s milým úsměvem vděčného nájemníka jsem odvětil: „Na poštu paní Fournierová. Přišel mi balík od bratra ze San Franciska.“
„Váš bratr se ráčil znovu přestěhovat?“ naklonila se ke mně.
„Ale co vás nemá, můj bratr přece bydlí v San Francisku odjakživa,“ vychutnával jsem si chvíli svého dokonalého vítězství.
Zmateně na mě pohlédla a pokývala hlavou: „Ano, jistě, jistě. V San Francisku… Tak utíkejte, ať nezmeškáte.“
Velmi rád jsem se otočil a vědom si toho, že žádné další nebezpečí už mi nehrozí, vzal jsem za mosaznou kliku.

Sotva jsem vyklouzl z domu, vrazil do mě muž v klobouku a dlouhém, černém plášti. „Promiňte,“ začal se mi omlouvat, zatímco ze země zdvihal svou vycházkovou hůl. Když se napřímil, nemohl jsem uvěřit vlastním očím. „Václave, jsi to ty? Pro Krista tebe jsem už dlouho neviděl. Jak se ti vede, drahý příteli?“
„Jane, Janíčku!“ zvolal můj tak dlouho ztracený přítel radostně. „Mám se náramně, zrovna jdu za tebou. Jako by se po tobě zem slehla. Byl jsem tam, kde jsi bydlíval, ale řekli mi, že jsi jim nesdělil svou novou adresu. Už dlouho jsem tě hledal. Marně, až teď jsem tě našel, přece jen někdo věděl, kam jsi zmizel. Proč jsi nenapsal, ty kluku zatracená?“ chrlila se z něj radost a doslova mě zaplavovala. Oba jsme se na sebe usmívali, třásli sebou a objímali se. Jeho otázka mě při vší té radosti zaskočila. Proč jsem jen nikomu nenapsal?

„Víš… já… bydlím tu teprve krátce. Ani mi nenapadlo, že bych mohl někomu chybět. – Zrovna jdu na poštu.“ Uvědomil jsem si, že svému příteli lžu s úsměvem do očí. Moc dobře jsem věděl, že se po mně lidé budou shánět, a právě proto jsem nikomu nesdělil, kam se stěhuju. Mně totiž nikdo nechyběl.

Václav, jako by ani nečekal na mou odpověď, vesele pokračoval dál: „Jistě, to chápu. Měl jsi toho moc. Samozřejmě. Ale víš, kolik jsi mi nahnal strachu, ty kluku darebná?“ Dřív jsem nesnášel, když mě oslovoval „ty kluku“, ale najednou se mi to zalíbilo. Zdálo se, že mě opravdu postrádal. „Ale co bylo, bylo. Jsem tak rád, že tě konečně znovu vidím. Ukaž se mi, ať se na tebe pořádně podívám.“ Položil mi své velké ruce na ramena a trochu mě odstrčil. Pohledem zkontroloval můj obličej a šaty. Bůh ví, jaký dojem jsem na něj mohl udělat – poslední dobou jsem o sebe moc nedbal. Nikdo mne tu přece neznal a nikoho jsem nezajímal. Trochu jsem zhubl a tvář mi zestárla. Plášť na mně visel a boty byly špinavé od bláta. Když dokončil zevrubnou prohlídku mého zevnějšku, podíval se mi do očí. To pro mě byla snad ta nejdůvěrnější věc, jakou mohou dva přátelé udělat – pohlédnout jeden druhému hluboko do očí a mlčet. Jako by se navzájem ujišťovali, že i beze slov chápou toho druhého. Přesně tak jsme s Václavem stáli na ulici a sdíleli ticho. Viděl jsem na něm, že mě neodsuzuje a vůbec nepřemýšlí o pohnutkách, které mě k mému samotářství vedly. Že bych snad zovu nalezl přítele, který mě pochopí?

Lekl jsem se sám sebe. Odstěhoval jsem se přece proto, že už jsem měl lidí dost. Těch jejich malicherností a problémů, kterými neustále zamořovali svoje okolí. A najednou se tu objeví starý přítel a zničí můj malý, spokojený poustevnický svět. Chvíli jsem se chtěl stáhnout do své ulity a odehnat ho pryč, ale čím déle jsem se díval do těch jeho očí, tím víc jsem cítil, že mě chápe. Že se nemusím bát ho aspoň na chvíli pustit do svého světa, s ničím tam přece hýbat nebude.

„Václave, tak dlouho jsme se neviděli. Pojď, půjdeme nahoru a zavzpomínáme na staré časy. Určitě se toho událo tolik od doby, co jsem se odstěhoval. Všechmo mě zajímá.“ „Ale Jane, přece jsi chtěl na poštu. Nechci tě zdržovat, můžeme se koneckonců sejít kdykoliv. Když už jsem tě našel…“ odporoval mi. Ale bylo to jen takové zdvořilé odmítnutí, viděl jsem mu to v očích.„Nesmysl,“ pokračoval jsem, „přítel je pro mne přece důležitější než nějaké psaní. Pojď,“ chytl jsem ho podpaží a strkal ho k domovním dveřím. Mosazná klika byla dost umouněná.

„Jane, ale vždyť já pro tebe ani nic nemám. Nesluší se, abych šel na návštěvu, a nic s sebou nepřinesl.“
„S tím si nedělej starosti, příteli,“ ukázal jsem na krámek s prosklenou výlohou, „jestli tě to tolik trápí, můžeš nám tam něco malého koupit. Tak co ty na to?“ Václavův oobličej se roztáhl do širokého úsměvu. „Ty půjdeš koupit nějaké zákusky a já zatím postavím na čaj.“
„A sejdeme se u tebe,“ dokončil za mě. Potom jsme si potřásli rukama a Václav mě opustil.

Rychle jsem vystoupal po schodech, tentokrát nedbaje staré paní domácí, a znovu vstoupil do bytu. Plášť jsem pověsil na věšák a jal se připravit vše důležité. Židli od jídelního stolu jsem postavil ke krbu, znovu jsem oživil oheň a přihodil několik polen. Na stolek jsem postavil tác s konvicí, dvěma hrnky, dvěma lžičkami a dvěma talířky na zákusky. Kriticky jsem se podíval na výsledek své práce – bylo to bezesporu nejlépe upravené místo mého bytu. Spokojen jsem usedl do křesla, natáhl nohy ke krbu a zapálil si dýmku. Očekával jsem Václavův příchod.

Chvíle, o kterých nyní hodlám mluvit, byly těmi nejstrašnějšími okamžiky mého života. Jak jsem řekl, Václav odešel koupit zákusky do blízkého krámu a já jsem vyšel nahoru do svého bytu, abych připravil vše ostatní.

Čekal jsem půl hodiny, ale Václav stále nepřicházel. Nejspíš jej zdržela kupcová, pomyslel jsem si a dál se věnoval vlastním myšlenkám a vzpomínkám. Spokojeně jsem vychutnával vůni tabáku, když hodiny odbily čtvrtou. Jejich pronikavý zvuk mě vytrhl ze zamyšlení – Václav je pryč už více než hodinu! S hrůzou jsem se v křesle narovnal, dýmku stále v ústech. Do obchodu nebylo dál než několik desítek metrů, a Václav se přesto ještě nevrátil. Potkal snad nějakého jiného přítele? Nepřihodila se mu nějaká nehoda? Hlavou mi letěly všechny senzační titulky novin, které denně informovaly o nových a nových mordech v úzkých uličkách města. Znovu jsem se však upamatoval na bodrou náturu kupcové, která s každým prohodila pár slov. Opravdu by mě můj přítel vyměnil za několik slov se starou prodavačkou? Propadal jsem trudnomyslnosti, přesto jsem se znovu uvelebil v křesle a pečlivě sledoval hodiny. Václav určitě přijde.

Další dvě odbití – půl páté. Vstal jsem a přešel k oknu. Na ulici nebylo ani živáčka. Vchod do krámu byl otevřený. Z mého bytu jsem viděl přímo na pult, o nějž se opírala kupcová. V obchodě nikdo jiný nebyl, nebo si ho kupcová nevšímala. Nervozně jsem přešlápl a vypustil obláček dýmu. Ještě chvíli jsem se díval z okna, a pak jsem rychle uchopil plášť a vyběhl z domu, krajně rozčilen. O tom, kde Václav je, jsem nevěděl zhola nic.

Vešel jsem do krámu a než mě stačila kupcová zahrnout přívalem milých slov, jak to měla ve zvyku, zeptal jsem se jí na svého přítele. Řekla mi, že člověk, jakého jsem jí popsal, u ní dnes opravdu nakoupil. Byl prý velmi šťastný, protože potkal starého přítele, aspoň tolik jí řekl. „Potom hned odešel a zamířil k vašemu domu, pane Jane,“ dodala kupcová. „Na vlastní oči jsem viděla, jak se zastavil a díval se na číslo domu,“ pokračovala, „schválně jsem se totiž dívala, kam jde. Nemyslete si o mně, že jsem nějaká klepna, ale tolik na mě zapůsobil tou dobrou náladou, že mi to nedalo,“ omlouvala svou zvědavost. „A viděla jste ho vejít?“ zeptal jsem se. „To ne, neviděla. Musela jsem zpátky obsloužit dalšího pána. Koupil si bagetu a…,“ chtěla zavést řeč na svou živnost, ale rychle jsem ji přerušil, rozloučil se a odešel.

Václav tedy koupil zákusky a došel až k domu, ve kterém jsem bydlel. Zbloudit nemohl, mou adresu přece znal. Co se tedy přihodilo, že už nevystoupal po schodech a nezazvonil u mých dveří? Jakákoliv nečekaná nehoda, která by mohla Václava potkat, se po rozhovoru s kupcovou zdála naprosto nemožnou. Znamenalo to, že jsem svého přítele vystopoval až k domovnímu vchodu živého a zdravého. To mi však na klidu nepřidalo, poněvadž všechny možné i nemožné nehody a zločiny, které jej mohly postihnout, jsem vyloučil. Samotného mě vylekalo, že zatím neznám žádné rozumné vysvětlení toho, kam se Václav poděl.

Chtěl-li vstoupit do domu, musel nepochybně zazvonit na starou domácí, dveře se totiž bez klíče otevřít nedaly. A klíč mělo jen šest nájemníků – včetně mě -, kteří mohli vcházet a vycházet, kdy se jim zachtělo. Cizí člověk musel zazvonit na domácí, a ta mu ze svého bytu otevřela. Zaklepal jsem na dveře jejího bytu, a když vyšla – ještě ošklivější než obvykle -, tázal jsem se, zda dnes vpustila někoho do domu. Odvětila, že celý den nikdo nezazvonil, a že tedy nikoho do domu nevpustila.

Její odpověď mě zdrtila. Václav do domu nevešel. Nadával jsem si do hlupáků a naivků, že jsem uvěřil jeho kamarádskému výrazu. Vztek ale brzy vystřídala úzkost – proč by Václav kupoval zákusky, kdyby mě opravdu nechtěl navštívit? Tato otázka, tak zásadní, plně zaměstnávala můj mozek, zatímco jsem se vracel do svého bytu. Usedl jsem znovu ke krbu a nalil si trochu studeného čaje. Proč jen Václav koupil zákusky, které nechtěl sníst se mnou? Mohl je koupit k jiné příležitosti, nicméně tato možnost je krajně nepravděpodobná: pokud šel do této čtvrti najít mě, určitě neměl smluvenu schůzku s někým jiným. Začínal jsem znovu uvažovat racionálně. Václav tedy zákusky koupil, protože je chtěl přinést do mého bytu. Žádný jiný důvod neexistoval. Proč tedy nezazvonil?

Něco nečekaného, snad nějaký zlom, musel nastat během jeho cesty z krámu k mému domu. Jak mi sdělila kupcová, došel až ke vchodu, ale podle domácí už nezazvonil. Znamená to, že během několika málo minut se v jeho mysli udál takový zvrat, který mu znemožnil použít zvonku a později zaklepat na mé dveře. Ale co tak hrozného se na těch několika metrech mohlo přihodit? Neměl jsem nejmenší tušení.

Znovu jsem si přehrál naše shledání, radostné objetí, úsměvy a úmluvu, po které jsme se rozešli. Učinil jsem snad během našeho hovoru něco, co ho přimělo k falešnému slibu? Ne, nemyslím si. Vždyť to byl přece on, kdo mě šel vyhledat do této zapadlé čtvrti a kdo byl tak rád, že mě vidí. Zklamal se snad ve mně? Nebylo to jeho odmítání schůzky přece jen myšleno vážně? Ó já hlupák, cožpak jsem ho donutil k naší schůzce proti jeho vůli, aniž bych si toho sám všiml?

S nejčernějšími myšlenkami jsem hleděl do ohně. Byl jsem zmatený všemi událostmi, které se tak nečekaně seběhly. Měla být Václavova přítomnost v této čtvrti jakýmsi symbolem? Znakem toho, že stále ještě mám přátele, mezi něž se mohu vrátit? Nevěděl jsem. Ale po Václavově neuskutečněné návštěvě jsem znovu cítil, jak moc potřebuji mít nablízku někoho známého. V hlavě mi hučelo, přesto jsem stále nechápal, proč Václav odešel. Chápal jsem však, že příčinou jeho rozhodnutí jsem byl nepochybně já sám. Jaká část mého já jej ode mě odradila jsem nicméně netušil. Ublížil jsem mu snad? Nevím.

Několik příštích týdnů jsem strávil v osamělosti ještě důkladnější a úplnější, než tomu bylo dosud. A pak mě znenadání znovu zasáhla Václavova přítomnost na bulváru, kam jsem se chodíval procházet. Měl jsem v úmyslu zjistit, co se tehdy skutečně stalo, ale Václav jako by snad na všechno zapomněl, jako by se onoho setkání neúčastnil. Řekl mi pouze, že jsem mu nikdy neublížil, čímž mě uvrhnul do zmatku, ze kterého se mi dosud nepodařilo uniknout. Čím jsem se tedy provinil a proti komu, že jsem musel brodit tím mořem nejistoty, jehož vlny mě zaplavovaly čím dál víc? Provinil jsem se snad na sobě samém?