Příběh Leopoldovy smrti (červenec 2008)

Jaké to asi je? Ležet bezmocně na podlaze, vnímat chlad a pomalu umírat. Povídka o muži, který žil spořádaným životem.

Jmenuji se Leopold. Je mi 65 let a právě umírám na dlážděné podlaze úřadu. Studí to. Chtěl jsem jen zaplatit účty. Teď tu ležím a nemůžu se hýbat. Srdce mi nějak vypovídá službu, trochu mě pálí na hrudníku a nemůžu popadnout dech. Nechápu, proč se to stalo. Nechápu, co se stalo. Je to mrtvice? Infarkt? A co bude potom?

Trochu sípám a mám sucho v ústech. Vidím dost rozmazaně, ale rozpoznávám obrysy lidí, kteří běhají kolem mě. Pohybují se jako stíny a všechny mi splývají v jednu černou skvrnu. Něco mi duní v uších. Nejspíš je to krev – cítím, jak se mi hrne do hlavy. Polévá mě horko. Rád bych něco řekl nebo se aspoň pohnul, ale nejde to. Dlouze se dívám na prsty pravé ruky. Jsem pravák. Pohni se. Nic se neděje.

Nemám strach ze smrti. Bojím se těch stínů, které se kolem mě míhají. Bolí mě z nich oči, ale nemůžu je odehnat. Pod rukou mi leží účet. 2185,–. Marně se snažím vzpomenout, za co mám zaplatit 2185,–. Snažím se usmívat, ale nemůžu pohnout rty. Chci se usmívat, protože neumírám. Nemůžu umřít s myšlenkou na 2185 korun, o kterých nic nevím. Měl bych přece umřít, až se mi před očima promítne celý život. A já zatím vidím jen ta čtyři čísla, která pro mě zůstávají záhadou. 2. 1. 8. 5.

Zdá se mi, že přicházím k sobě. Na holeni mě něco podivně lechtá. Opouští mě snad ta strašná strnulost? Dívám se na svoji nohu. Leze po mně mravenec. Proboha, proč ho nikdo nesundá? Rychlými pohyby zkoumá mou pokožku a nakonec ze mě sleze. Nesnáším hmyz. Proč ho nikdo nesundal? Za chvíli se mi chce znovu smát. Ty stíny kolem mě asi neví, že mě trápí něco jiného než myšlenky na smrt. Odpouštím jim.

Někdo mi rozepíná košili. Zvláštní pocit, hruď jako by chtěla vzplanout, ale podlaha mě studí do zad. Rád bych si lehl do měkké postele. Proč musím tak potupně ležet na podlaze? Něco se mi jemně otírá o hrudník. Stín poslouchá mé srdce. Bije. To si mysleli, že jsem umřel? Vždyť se na ně dívám. Nebo ne? Mám vůbec otevřené oči? Znovu se rozhlížím a snažím se otevřít oči ještě víc. Už to nejde. Musí přece vidět, že vidím. Že se dívám.

Mravenec zrovna přelezl můj prst. Ucukl bych, ale nemůžu se hnout. Vzpomínám si, že jsem mravence jako chlapec pálil pod lupou. Je to už dávno.Hořeli jako papír.

Je to zvláštní, ale teď je ten mravenec silnější než já. Kdyby chtěl, mohl by mě prozkoumat celého. Přivést své druhy a sežrat mě jako housenku. Třásl bych se hnusem, ale nemůžu se hnout.

Cítím, že mi něco tlačí na hrudník. Už mě nešimrá ucho toho stínu, který naslouchal, ale někdo mi zběsile tlačí na hrudní kost. Bože, snaží se mě snad resuscitovat? Vždyť mé srdce bije! Proč musím umírat na podlaze mezi lidmi, kteří mi neumějí pomoct?

Vzpomínám si na svou matku. Srazilo ji auto. Jako hadrová panenka přeletěla kapotu a dopadla na špinavou silnici. V obchodě přes cestu mi koupila tabulku čokolády a chtěla mi ji dát. Ale potom přijelo to auto. Zvláštní, ale tu čokoládu měla pořád sevřenou v ruce. Nemohl jsem se hýbat, přesně jako teď. Nikdo jí nepomohl.

Konečně mě přestali bít do hrudníku. Znamená to snad, že jsem umřel? Pochybuju. Vždyť pořád vidím obrysy lidí, svou ruku i ten papír pod ní. Nebo je to jen obtisk mého posledního pohledu? Jsem mrtvý a tahle scéna je to poslední, co mé oči viděly? Něco se hnulo. Pořád ještě žiju.

Vzpomínám si, když jsem byl poprvé v kině. Byli jsme dva a ona byla nádherná. Už nevím, jak se ten film jmenoval. Někdo na konci umřel a já si říkal: „Můj bože, copak takhle vypadá smrt?“. Umírat na studené podlaze je tak ponižující.

Nevím, jak dlouho už tu ležím. Začíná se mi chtít spát. Matně rozeznávám jakési zvuky, které se mi zařezávají do hlavy. Sanitka? Už je mi to jedno. Před očima mi běží pár pokroucených obrazů. Vůbec nevypadají skutečně. Myslel jsem, že budou krásné – nejkrásnější chvíle mého života. Místo toho jsou rozmazané, křiklavé a působí cize. Akorát jeden se mi líbí, ale míhá se moc rychle. Jsem chlapec a někdo mě drží za ruku. Dívka. Nevidím její tvář. Musím už jít. Sbohem.