Smutný příběh obyčejného chlapce (květen 2008)

Mé zatím nejdelší literární dílo zasazené do Francie 19. století, inspirované G. de Maupassantem.

Arturovi rodiče žili v chudinské čtvrti a narození dítěte – kterého se snažili vyvarovat – přijali jako další zkoušku, již musí podstoupit na své pouti životem. Otec začal pracovat ještě usilovněji a ještě déle než kdykoliv předtím, matčiny ruce zhrubly a vlasy už neměla tak upravené jako kdysi. Marie nevěděla kam dřív, Artur křičel v kolébce, oběd na plotně zlověstně bublal a šaty, které měly být do večera hotovy, visely přehozené přes opěradlo dřevěné židle. Kamenná podlaha nepříjemně studila a v kamnech už skoro vyhaslo.

Malý Artur se v kolébce vrtěl a kopal buclatýma nohama do dřevěné ohrádky. Křičel, až se dusil, nabíral do svých malých plic vzduch a křičel znovu a nepřestával, dokud samým vysílením neusnul. Jeho matka, nesmírně vyčerpaná, zoufalá a nešťastná, si znovu uvědomila, jak těžký život její chlapec bude mít, a začala plakat. Seděla tiše, zírala nepřítomně na oprýskanou kolébku a po tvářích jí tekly slzy. Byly to slzy beznaděje a výčitek – přivedla na svět chlapce, kterého čeká stejný osud jako ji; bude se plahočit nekonečnou prázdnotou života, na jehož konci jeho mrtvé, bezvládné tělo svrhnou do příkopu a nikdo pro něj nebude truchlit.

„Ach, Arture,“ povzdychla si nakloněná nad spícím synem. Polibek, který mu vtiskla, skrýval všechnu lásku a starost, jež jí po letech strádání zbyly. Chlapec se nepatrně zavrtěl a vzdychl. Vypadal tak klidně ve svém světě snů - spokojený, nezranitelný a přitom tak křehký. O světě, který ho obklopoval, ještě nic nevěděl. Matka Artura zabalila do přikrývky, aby nenastydl, a vrátila se k práci. Venku zapadalo podzimní slunce a pohrávalo si s nažloutlými listy ve větvích stromů. Nehnutě stála a pozorovala krásný svět ležící za okny jejich skomného příbytku: byl obrovský a plný naděje – aspoň to si myslela. O to víc ji skličoval pohled na syna oddychujícího pod vlněnou přikrývkou, když kusy starých a roztrhaných šatů ucpávala škvíry v oknech, kterými profukoval studený vítr.

Na konci ulice uviděla manžela, vracejícího se z továrny. Kráčel pomalu a sledoval zapadající slunce. Přicházel dříve než jindy, ruksak si nesl na ramenou a vybledlý kabát měl zapnutý až ke krku. Dlouhýma nohama našlapoval na hrbolaté dláždění, které mělo svá nejlepší léta už dávno za sebou. Plival na asfaltovou silnici, jako by se snažil zbavit nepříjemné pachuti továrny, ve které pracoval. Nesnášel ji, cítil k ní nenávist, a když se každé ráno blížil k železné bráně, přál si, aby se celá továrna propadla do pekel.

Stále si pamatoval den, kdy poprvé vkročil do obrovské haly: Na ocelové konstrukci stropu visely zástupy zářivek, které bzučely jako hejno much v horkém nedělním odpoledni. Z opačného konce haly se ozýval hukot otáčejících se větráků. Kousek od něj se po zemi táhly kolejnice, na kterých jezdily vozíky do skladu. Chvíli na celý prostor nevěřícně zíral – nic tak velkého ještě nikdy neviděl. Najednou si uvědomil, že v hale nejsou okna! Překvapilo ho to, ale jak později zjistil, celou halu zásoboval energií a světlem agregát chlazený hučícími větráky. Těmi, které viděl na opačném konci haly. S odporem nastoupil svou první směnu.

V továrně začal pracovat, aby měli dostatek peněz pro dítě, které se mělo narodit. Celý život byl ještě před nimi, ale on už věděl, že bude navždy pracovat v hale bez oken. Už nikdy se neměl podívat za hranice jejich domku a továrny. Obětoval všechny své sny, naděje a touhy, ale přesto Artura miloval. Byl by pro něj zemřel, jen aby jeho syn prožil šťastný život. Šťastnější než on sám.

Před vchodem do domu se zastavil a naposledy si odplivl do zarostlého záhonu, o který už se jeho žena nestarala. Ještě jednou se ohlédl za zapadajícím sluncem a vsunul klíč do zámku. Než jím stačil otočit, dveře se samy otevřely a na prahu jej uvítala manželka. Rozpačitě ji políbil. Stále se milovali, ale z jejich lásky se po narození Artura vytratilo něco, co je kdysi spojilo dohromady. Z vášnivých milenců se stali ustaraní rodiče a poslední zbytky milenecké lásky, prudké, čiré a zvířecí, se měnily v jakousi sourozeneckou toleranci, jejímž jediným cílem bylo postarat se o Artura. Byli něžní a starostliví, ale opravdu ještě milovali?

Cítil, jak se chvěje, a podíval se jí do očí, hlubokých a tajemných černých očí. Rozplakala se a řekla mu všechno, o čem celý den přemýšlela, o osudu malého Artura, o svém strachu a o neštěstí, které dítě čeká. Chtěl ji utišit, ale uvědomoval si, že to všechno je pravda. Pootevřenými dveřmi viděl dřevěnou kolébku. Najednou bylo všechno tak prosté – věděl, že Artur musí žít lepší život než oni. Život, který mu nemohli zaručit.

O pár dní později, po několika probdělých nocích a nekonečných hádkách, křiku a pláči, se strnule díval za odjíždějícím vozem, ve kterém si městský úředník a jeho žena odváželi malého Artura. Věděl, že svému synovi dal novou naději, sám si však přitom vyrval kus duše z těla. Tiše stál a přemýšlel o jejich rozhodnutí – nemohli si Artura nechat, neboť sobectví, kterým by mu vydláždili cestu životem a jehož následky by musel snášet, by je zaživa roztrhalo na kusy. Neustále si opakoval, že dali svému synovi život, kterého se jim samým nedostalo, naději, kterou neměli, a vyhlídky, kterým už dávno přestali věřit. S pocitem bezedné prázdnoty se vrátil do pokoje. Seděla na židli, staré rozklížené židli, pohupovala se a hleděla před sebe. Neustále opakovala: „Artur... neměli jsme...,“ a když se k ní sklonil, jako by se dál dívala skrz něj na druhý konec pokoje. Pevně ji uchopil, ale nevěděl co říct. Tušil, že nepochopí nic z toho, co jí řekne, neuslyší ho. „Miluji tě,“ zašeptal se slzami v očích a pohladil ji po vlasech. Potom se z pokoje potichu vytratil.

Nevěděl, jestli v pokoji seděla celou noc, ale když ráno vstal a vešel, našel ji tak, jak ji včera opustil. Chtěl ji políbit, ale ucukla – přitom neustále zírala před sebe. Chápal, jak moc ji opuštění syna zasáhlo, vždyť on sám probděl celou noc v horečce, ale nevěděl, jak ji rozptýlit. Oblékl se, vypil hrnek horkého čaje a chvíli jí něco šeptal. Nebyl si jistý, jestli ho vnímá – když na ni pohlédl, měla v obličeji stále týž nepřítomný výraz. Nepříjemné ticho do něj vráželo tisíce jehel, které se zabodávaly hluboko do jeho mysli. Rychle se vydal k továrně, jejíž brány pro něj dnes byly vysvobozením.

Dnes z velké výrobní haly nespěchal, procházel nejrůznějšími zákoutími a uličkami, jen aby nemusel domů, do toho nesnesitelného ticha. Procházel se po nábřežích, pozoroval zamilované páry kráčející podél řeky a malé bárky plující po proudu, jejichž cíl byl kdesi v nedohlednu.

Společnost jeho ženy mu byla odporná a dělalo se mu špatně, jen když na ni pomyslel. To nesnesitelné ticho, těžké jako ocelové nosníky továrny, mu stále hučelo v hlavě. Viděl ji před očima a marně se pokoušel představu odehnat. Stále na něj vyčítavě zírala a hlídala každý jeho krok. Zavřel oči, tloukl se pěstmi do hlavy a křičel tak hlasitě, až lidé nevěřícně kroutili hlavami, obraz své ženy se mu však zahnat nepodařilo. Začínal snad blouznit? Potácel se úzkými zatuchlými ulicemi a hlava mu třeštila.

Má od ní utéct? Ano, to udělá, najde si nový domov a zkusí zapomenout. Zatímco se mu myšlenky o novém životě honily hlavou, došel podél asfaltové silnice až ke svému domu. Váhavě vešel a otevřel dveře do pokoje. Jak hrůzný výjev se před ním zjevil: Na zemi ležela převrácená židle a vedle ní střepy z rozbitého hrnku. Uprostřed pokoje se houpalo bezvládné tělo jeho ženy – smyčka jí pevně stáhla hrdlo a nedovolila jí znovu se nadechnout. V šeru podzimního večera celou scénu osvětlovaly poslední paprsky slunce. Začal zvracet.

***

Malý Artur se vyděšeně díval na dvě neznámé tváře, které se nad něj nakláněly a zvědavě si jej prohlížely jako nějakou vzácnou sošku ze starožitnictví. Byly obrovské jako dva balony nafouklé plynem. Jak auto nadskakovalo na nerovné silnici, občas se jemně srazily a na okamžik se zdálo, že se jejich vlasy nadobro zapletly do velkého uzlu. Hned se však od sebe se zamilovaným úsměvem odklonily a dál pozorovaly Artura. Chlapec, ještě moc malý, aby pochopil, co se děje, nabral do plic všechen vzduch, který mu ty dvě tváře nechaly, a začal křičet. Manželé se na sebe bezradně podívali. Žena k sobě dítě pevně přitiskla a přikázala řidiči, aby zrychlil. Motor zabublal o něco hlouběji a manželům se zdálo, jako by je nějaká neviditelná síla tlačila do sedaček. Artura křik za chvíli unavil a celý udýchaný upadl znovu do svého světa snů. Za necelou hodinu zastavili před dvoupatrovým domem v klidné ulici na okraji města.

Opatrně Artura uložili a zavřeli dveře, aby jej hovorem nevzbudili. Julie se vrhla Jiřímu kolem krku a tiše špitla: „Teď jsem opravdu šťastná. Je tak krásný. Pojď se na něj ještě podívat. Takový andílek.“

Jiří ji však zadržel: „Ať se vyspí, uvidíš, že si ho ještě užiješ.“

Manželka se na něj prosebně dívala, ale on byl neoblomný. Služebná zatím postavila na čaj, a tak se manželé posadili ke stolu, tiskli si ruce a dívali se jeden na druhého plní radosti.

Byl to velmi krásný pár, za kterým se na ulici otočil každý včetně žebráka, jemuž vždy darovali několik sou. Julii Jiřímu záviděli snad všichni muži, jež potkávali na svých procházkách městem. Ona byla polichocena jejich zájmem a on se v jejím doprovodu naparoval jako páv – pyšný, že získal tak půvabnou ženu. Nedávno byl povýšen, konečně se tedy mohli přestěhovat blíže k divadlu, do kterého tak rádi chodili. Také si najali služebnou, aby se Julie už nemusela trápit starostmi o domácnost. Od té doby vstávala kolem jedenácté, snídala v posteli a četla módní časopisy z Paříže. Jiří byl rád, když ji každé odpoledne viděl odpočatou, šťastnou, krásnou a dychtivou po další procházce, večeři či divadelním představení.

Julie byla dcera obchodníka, který měl živnost v městečku, kde se Artur narodil. Její matka zemřela, když bylo Julii pět let, a od té doby se o ni staral otec a chůva, která si ji velmi oblíbila. Jako malá pomáhala slečnám s nákupy, když jejich manželé nebyli doma. Za odměnu dostávala nějaké drobnosti, jednou jí však Antoinette Cauchonová věnovala zvláštní hřeben, který si přivezla z města. Julii hřeben připadal neobyčejně krásný a nevěděla, jak má Antoinette poděkovat. Tatínek ji do města nikdy nevzal – jezdil tam za obchody a neměl čas malou Julii hlídat, natož si všimnout, že z ní vyrostla krásná dívka, před kterou se všichni chlapci ze vsi červenali. Mockrát ho prosila, plakala a žadonila; bál se, že by ji ve městě mohlo potkat nějaké neštěstí v podobě drzého mladíka s frajerským knírkem pod nosem a prázdnými kapsami u kalhot. Julie před ním doteď tajila, že Jiřího – tehdy opravdu mladíka bez peněz – potkala, když tatínek na tři dny odjel a ona se potají vypravila do města v doprovodu Antoinette Cauchonové – stala se její chráněnkou. Antoinette jí ukázala restaurace, divadla a obchody, vzala ji na kolonádu a seznámila ji s několika svými přítelkyněmi. Jakmile Julie druhý večer ve městě spatřila Jiřího, už se nezajímala o divadelní představení, ani o čajové dýchánky. Myslela už jen na mladíka, který ji oslovil s takovou drzostí a šarmem, až se to Julii nechtělo věřit.

„Vidíte, už zase celá hořím,“ vykřikla najednou Julie, když po probdělé noci celá rozespalá líčila své společnici setkání s oním mládencem. „Co se to se mnou děje, nejsem nemocná?“ zeptala se ustrašeně. Antoinette pobaveně míchala čaj a otevřeným oknem, kterým do pokoje proudil teplý letní vánek, pozorovala sluneční kotouč. „Kdepak má milá, nemějte strach,“ naoko starostlivě ji konejšila Antoinette, stále míchajíc čaj. Lžička pravidelně cinkala o okraje šálku. Julie pozorovala útlé zápěstí své společnice, bílé jako sníh, nedotčené letním sluncem. „Máte to štěstí drahoušku, že jste zahořela láskou. A pokud mohu z vašeho vyprávění soudit, nejde o cit neopětovaný, ba naopak. Zdá se, že ve vás ten mladík probudil doposud skrývanou touhu, není-liž pravda? A vy mu patrně také nejste úplně lhostejná, má drahá,“ pousmála se Antoinette a upila trochu čaje. Obličej se jí protáhl a celá se oklepala. „Ó, Kateřino, kolikrát vám mám opakovat, že si do čaje dávám tři kostky cukru?! Ne jednu, ne dvě, ale tři pro lásku boží! Zmizte, pryč, upalujte a nechoďte mi na oči!“ Služka sklopila oči, tváře jí zalil ruměnec studu a div že se v salonku nerozplakala. Rychle za sebou zavřela dveře, zaslechla však ještě svou paní, jak Julii svěřila: „Věřila byste tomu, drahoušku? Stravujete ji, oblékáte, staráte se o ni jako o vlastní, a stejně si nemůžete být jista, že vás ta zmije jednoho dne neotráví! Neslýchaná drzost!“

Julie, která si ještě neosvojila zvyky „vysoké“ společnosti, se chtěla služky zastat a zmírnit hněv své přítelkyně, ta však již pokračovala: „Kde jsem to jen... Ach ano, onen mladík ze včerejšího večera. Nesmíte se ukvapit, má drahá. Pokud jej opravdu chcete získat, o čemž nepochybuji, neboť každá mladá žena touží po někom, kdo jí bude nosit dárečky, brát ji na procházky a šeptat do ucha sladké hlouposti, musíte mu poplést hlavu, omotat si ho. Ach, moc dobře to vím, nebyla jsem jiná. Musí vás jedním dechem proklínat i opěvovat, musí utíkat a plazit se zpět za vámi jako pejsek, musí si zasloužit každý okamžik, který s vámi stráví. Nesmíte být ani odtažitá, ani příliš přátelská. Můžete příst jako kočka na klíně, ale musíte mu ukázat drápky.“

Antoinette se pohodlně opřela a zvrátila hlavu nazad. Na tváři se jí objevil široký úsměv a oční víčka lemovaná hustými řasami skryla její sytě zelené oči. Sluneční paprsky si pohrávaly s chmýřím na jejím krku a medailonek na stříbrném řetízku spočinul na jejích ňadrech. Rozesmála se cinkavě, jako cvrliká skřivan, a celá se otřásala a medailonek jí tančil na prsou, odrážeje paprsky, které Julii oslňovaly. „Ale vždyť přece...,“ bránila se Julie, zaskočená otevřeností své přítelkyně.
„Copak, má drahá? Nezdá se vám snad něco? Nebojte, za pár dní bude váš, věřte mi.“

Přesně o 6 let, 2 měsíce a 7 dní později, v pozdním zářijovém odpoledni, seděli manželé u stolu a upíjeli čaj. Pokaždé když služka čaj donesla, vzpomněla si Julie na ten dávný Antoinettin výstup a na červeň ve tváři Kateřiny. A přestože s Jiřího povýšením stoupli i v očích známých a přátel, Julie si nikdy docela neosvojila zvyky vysoké společnosti – čaj si vždy sladila sama. Toho dne byl však sladký dost – milovala svého muže a milovala i svého syna Artura Duboise.

Už se nemohla dočkat, až se půjdou s Jiřím zase projít do parku: ona bude s pyšným úsměvem matky tlačit kočár se spícím Arturem. Proč by spal? Jen ať křičí, ať si lidé všimnou! Vzrušením stiskla manželovi ruku, až vyjekl.

„Julie! Co se děje?“ skoro šeptal, aby Artura nevzbudil, a mnul si bolavé prsty.

„Ach nic, drahý, vůbec nic. Jsem docela šťastná,“ přesvědčovala ho Julie a znovu, tentokrát o poznání něžněji, vzala jeho ruku mezi své. Jiří už se víc neptal, protože chápal, jak ji události celého dne rozrušily. „Nechceš si jít odpočinout?“ zeptal se s naléhavým pohledem. Ačkoliv otázku pronesl starostlivě a jemně, cítila, že by byl velmi rád, kdyby si opravdu odpočala.

„Ano, miláčku, ta cesta mě unavila. Ale slib mi, že hned jak se Artur probudí, zavoláš mne. Slibuješ?“

„Slibuji. Ale teď už jdi.“ Políbil Julii na ústa a pohladil ji po tváři. Se zašustěním šatů se zvedla a ladně odkráčela do ložnice. Zůstal sám, sevřený mezi dvěma spícími světy. Pomalu vstal a dlouhými, velmi tichými kroky došel ke kabátu, pověšenému u dveří. Opatrně z něj vyňal cigarety a krabičku sirek. V zrcadle zahlédl svůj odraz a strnul v poněkud krkolomné pozici, balancuje s rukou v kapse kabátu. Sám sobě se musel zasmát, hned se však narovnal a zkontroloval svůj pečlivě uhlazený knír. Zdálo se mu, jako by mu přítomnost Artura dodala jakousi novou sílu. Znovu se pousmál a jeho odraz zmizel, zahalen v cigaretovém kouři.

***

Chlapec se s přibývajícím věkem víc a víc podobal Jiřímu. Kdyby naším hrdinou byl pes, dozajista bychom se nad touto podobností nepozastavili, ale adoptovaný chlapec podobající se svému otčímovi? Kdo to kdy slyšel! Chtěl bych tě však, laskavý čtenáři, požádat, abys Arturovi nespílal, nevysmíval se mu, ani na něj neukazoval svým dlouhým prstem a nezíral naň s výrazem člověka, který zrovinka uviděl ducha. Copak je snad Artur vinen tím, jaký osud jej postihl? Má proklínat své rodiče, jež si nepamatuje? Jak má proklít někoho, koho nezná? Věř mi, věrný posluchači, že Artur není vinen svou neznámou minulostí. Na jeho bedrech spočine však neuvěřitelná tíha přítomnosti a budoucnosti, kterou mu osud přichystal. Pospěšme už ale, abychom našeho hrdinu nenechali ležet coby nemluvně v postýlce na věky věků.

***

Něvěda nic o své minulosti ani svých pravých rodičích, rostl Artur v prostředí rušného města a donekonečna objevoval nové věci, nové zákonitosti, nové budovy, nové kolemjdoucí. Byl drobné postavy a jeho pleť měla nezdravě mléčnou barvu. Velká hlava s kadeřemi hnědých vlasů spočívala na útlých ramenou a zdálo se, jako by svou tíhou tlačila chlapcovo tělo k zemi. Hluboké hnědé oči pod vysokým, věčně svraštělým čelem rychle těkaly z místa na místo, z člověka na člověka. Hoch byl zádumčivý a jen málokdy se smál. Ze všeho nejvíc miloval knihy. Naučil se číst velmi brzy, přesto mu Julie každý večer před spaním předčítala z velké knihy, ze které jí kdysi čítával její otec.

Artur hltal každé její slovo, ačkoliv si většinu příběhů sám přečetl a dobře si je pamatoval. Stále jitřily jeho mysl a unášely jeho mladou, bujnou fantazii do dalekých krajů, ve kterých nacházel další a další otázky, na něž potřeboval odpovědi. Marně matku prosil, aby s vyprávěním nepřestávala, přitom ji útlými pažemi objímal kolem pasu a nechtěl ji propustit. Přes synovo naléhání Julie knihu vždy zavřela a položila ji na noční stolek vedle lampičky. Políbila syna na čelo, vyprostila se ze sevření jeho rukou a nechala Artura odpočívat v neproniknutelné tmě. Náš malý hrdina se však tmy nebál – naopak pro něj byla spojencem a požehnáním. Před očima se mu míhaly fantaskní obrazy a v jeho mysli se odehrávaly ty nejroztodivnější příběhy, jaké si jen lze představit. Občas mu nedaly dlouho do noci usnout a Artur byl na druhý den velmi malátný, až se o něj Julie bála. Kdyby znala skutečný důvod chlapcovy neduživosti, snad by se jí ulevilo. Setrvávala však v nevědomosti a strachu, zatímco malý Artur svými nočními příběhy tříbil mysl a rozvíjel svou fantazii – v duchu tvořil celé nové, veliké světy, které bylo potřeba prozkoumat a pochopit, poznat všechna jejich zákoutí a skrytá místa. A tak se mnohdy i ve dne oddával svým dětským snům, úplně zapomínaje na okolní svět a své rodiče.

Velmi se lišil od dětí svého věku. Nejraději se procházel s Julií a kladl jí spoustu všetečných otázek, na něž módní magazíny povětšinou neměly odpovědi. „Maminko, proč má ten pán jen jednu nohu?“
„Arture! Neukazuj tak na něj. Byl ve válce, a byl moc statečný. Snad jej zasáhla nějaká zbloudilá střela.“
„Proč na něj nemám ukazovat?“ ptal se Artur, zíraje přitom na špinavého žebráka u pěšinky vedoucí parkem.
„Protože na slušné lidi se prstem neukazuje,“ přísně mu odpověděla Julie.
„Maminko, a on ve válce taky střílel? A zabil někoho?“
„Nejspíš,“ začala váhavě Julie, „ale byli to zlí lidé. A protože byl statečný, báli se ho a stříleli po něm.“
„Aha,“ odtušil Artur a trochu pevněji se chytl Juliiny ruky. Žebrák se na něj zazubil a odhalil zčernalé zuby. Artur na něj vyplázl jazyk. Muž se zasmál a Julie mu do klobouku hodila pár mincí. Chlapec už se na něj nepodíval. Ačkoliv se Julie strachovala, že vArturovi tato nepříjemná událost – aspoň tak jí samotné připadala – zanechá ošklivé vzpomínky, Artur se o ní již nikdy nezmínil, dokonce ani otci, kterému jindy vyprávěl o všem, co s matkou na procházce viděl a poznal. Bylo to zvláštní, ale zdálo se, že snad pochopil, jaký osud vysloužilého vojáka potkal, a podvědomě (je to však vůbec možné?) mu ho bylo líto. I jej totiž vyrvali z rodného domu a poslali do cizího kraje. Jen po něm nestříleli.

Artur se stále víc upínal k matce. Ve svých desíti letech ji provázel na všech procházkách, když šla do města či za některou z přítelkyň. Tu a tam ještě navštívila Antoinette, která stále žila týmž nevázaným životem. Julie se s ní přesto scházela, ačkoliv tak mohla velmi ublížit Jiřímu a jeho pověsti. Artura nechávaly hrát si s pokojskou a samy probíraly nejnovější klepy, kterých znala Antoinette nepočítaně. Pro Julii to bylo výtečné povyražení. Snad ani nepostřehla, jak málo času teď tráví s Jiřím.

Jejich životy se vzdalovaly víc a víc. Zprvu to ani jeden z nich nevnímal, postupně si však uvědomovali, co se mezi nimi děje. Někdy pozdě večer, když Artur spal, sedávali dlouho v pokoji a mlčky na sebe hleděli. Bezradně, jako by se trochu styděli, báli se a nevěděli co říct. Julie s rukama v klíně seděla a tiše hleděla do noci, Jiří vzdychal, marně přemýšleje co udělat, a několikrát za noc kroky přeměřil pokoj. Poté pohlédl na svoji ženu, pokýval hlavou a znovu usedl. Poslední pokus vzkřísit v sobě zbytky lásky se pro oba stal přímo symfonií trapnosti: Jiří, který právě dokončoval obrátku při své obchůzce pokojem, pohlédl Julii do očí, v nichž se odrážel jas pouličních svítilen. Připadala mu najednou neodolatelná a krásná, když se jí však chystal políbit, Julie ucukla. Byl to skoro nepostřehnutelný pohyb, jako když vám přejede mráz po zádech, Jiří si jej však dobře všiml. Oba na sebe civěli, těsně přitisknuti cítili, jak z toho druhého sálá teplo. Nic se nedělo. Julie přerývaně dýchala a její poprsí se vlnilo jako rozbouřené moře. Pak jí náhle po tváři skanula slza. Jedna jediná veliká slza, veliká jako láska, kterou k sobě dříve cítili. Pomalu putovala po její jemně napudrované tváři, až se dotkla koutku jejích úst. Rozplynula se na rtech a Julie ucítila slanou chuť žalu. Jiří se narovnal a velmi pomalu, tiše řekl: „Odejdu. Odejdu, neboť pro mne už nemáš v srdci místo.“ Neprosila, nežadonila, aby zůstal. Jen sklonila hlavu k rameni a pohlédla do temné noci. Dveře se za ním tiše zavřely.

Artur na matce viděl, že ji odchod manžela hluboce zasáhl. Snažila se být pořád usměvavá a vlídná, nemohla však před ním své trápení skrýt docela – její pleť dostala nezdravou barvu, růžové tváře se propadly a Julie velmi zeslábla. Lékař si nevěděl rady a Julie jej od sebe nakonec odehnala, protože ji jen okrádal o peníze. Jednoho dne poslala Artura koupit trochu indického čaje, který jí doporučila jedna z jejích přítelkyň. Když se syn vrátil, našel svou matku v mdlobách. Rychle otevřel okno, aby do pokoje mohl čerstvý vzduch. Krabičku s čajem pohodil na stůl a spěchal k její posteli. Naposledy mu stiskla ruku a s úsměvem, který ji vždy zdobil, řekla: „Arture, nikdy od sebe neodháněj hodné lidi. Nesmíš zůstat sám.“ Pohladila ho po vlasech a poslala jej pro doktora. Nejspíš nechtěla, aby u ní byl, až se to stane. Když se s lékařem, kterého musel přemlouvat, aby k jeho matce znovu přišel, vrátil, byla mrtvá. Zemřela žalem.

Příbuzní jí zařídili pohřeb v jejím rodném městečku. Artur se tak znovu vrátil tam, kde se narodil, ale vůbec si to neuvědomoval. Kráčel ve smutečním průvodu na hřbitov, který stál kus od hlavní cesty. Farář tiše odříkával modlitbu a dva černí koně táhli docela obyčejnou truhlu, na níž ležel věnec. Slunce pálilo a asfalt se lepil na podrážky bot. Celý průvod vypadal jako velký černý had plující špinavou řekou. Přesně takový, o kterém Artur kdysi četl. Na jeho konci kráčela, skrytá pod černou rouškou, paní Antoinette. Jiří v průvodu nebyl.

Hřbitov ležel blízko lesíka, ze kterého přicházela svěží vůně jehličí. Prošli kovanou bránou a zastavili před jámou, v níž měla Julie navždy odpočívat. Hrobník a další tři muži rakev na popruzích opatrně spustili. S temným zaduněním dosedla na tvrdou a vlhkou hlínu. Slunce měli nad hlavami a kdesi z druhé strany hřbitova se ozývala kukačka. Artur poklekl a do hrsti nabral prašnou hlínu. Cítil, jak se mu lepí na zpocenou dlaň, a potom ji hodil na matčinu rakev. Když se postavil, musel přečkat nekonečný proud rukou. Slova vyjadřující upřímnou soustrast mu řinčela v hlavě jako tříštící se sklo a chvíli si myslel, že už v něm navždy zůstanou. Potom ruce zmizely a Artur zůstal sám nad matčiným hrobem. Chlapec se rozhlédl kolem dokola s bezstarostností dítěte. Kousek dál spatřil strohý náhrobní kámen, na kterém stálo:

Marie Fournierová **69 - **94

Artur zamyšleně stál a díval se na žulový kámen. Najednou měl na jazyku tolik otázek, ale nebyl tu nikdo, kdo by na ně odpověděl. A tak jen zaklonil hlavu a zašeptal: „Proč lidé umírají tak mladí?“