Tohle (ne)překousnu (leden 2009)

Povídka zpracovaná ve školním kole olympiády z češtiny. Doporučený rozsah 25-30 řádků, proto omluvte jistou "mělkost" textu.

Když jsem po několika vysokých schůdcích sešel do mojí oblíbené hospůdky, kde vždycky tak pěkně voní klobásky a utopenci a různé jiné dobroty, spatřil jsem obličej hospodského, kyselý jak nakládaná okurka. V tu ránu jsem litoval, že jsem dnes nezůstal doma. Což o to, pivo tu točili dobré a krapet nad míru, v zimě tu bylo teploučko a příjemně útulno, denní tisk byl vždy čerstvý a hostinský nebyl žádný škarohlíd, ba naopak. Jen jednu chybu to domácké prostředí mělo – tedy abych byl přesný, mělo jednoho Chybu.

Pan Chyba, křestním jménem Alois (po otci), se tu a tam objevil v té mé zamilované hospůdce a svůj objemný břich si rozložil na stůl, až dřevo praskalo. Vždycky když jsem začínal věřit, že pana Chybu už nikdy neuvidím, že se odebral na věčnost a že se mi jeho existence snad jen zdála, hověl si na své oblíbené židli (která se pod ním viditelně prohýbala) s dýmkou v koutku úst, jako byste jej zrovna vyloupli z marcipánu: naduté tváře rudé, rty našpulené jako kapr, baculaté prstíky spletené v upocené změti, která působila jako svazek čerstvě uvařených buřtů. Před sebou měl rozložené noviny a když si u čtení pochutnával na klobásce s chlebem a hořčicí, drobky mu padaly na jeho obrovské panděro a klouzaly po košili, která na něm nepraskla snad jen silou vůle. Pohled, při kterém vám přeběhl mráz po zádech.

A když se pan Chyba dosyta najedl a hubu měl od klobásky celou mastnou, tu se zavrtěl na židli, pořádně si přihnul piva, odkašlal si a spustil: že je na tom světě banda ničemů a že je pivo drahé a že on má revma a že ho bolí kolena a kotníky a že on už se na to ani dívat nemůže, jak ti psi serou na chodníky, a že se mu v zimě těžko dýchá a v létě zase špatně spí a že vůbec celá ta naše doba stojí za pendrek. A to už brunátněl, začal se dusit a musel si honem znovu přihnout, aby si ho zubatá neodnesla. Ale pak spustil nanovo a pořád si mlel tu svou, a hostinský ho vyhodit nemohl, protože vždycky platil a ještě něco navrch k tomu.

Ale já, když jsem vešel a uviděl jsem pana Chybu, jak se na mě zubí, jak lapá po dechu rudý jako rak, já jsem se nadechl až do žaludku a před celou ztichlou hospodou jsem mu řekl: „Polibte mi prdel.“ Pak jsem se na pětníku otočil, kývnul jsem na hospodského, který se div smíchy nesvalil, a pomalu jsem vystoupal po těch vysokých schůdcích zpátky do světa lidí, kteří se s některými věcmi zkrátka naučili žít.