Minipovídka zpracovaná jako úkol do literárního semináře. Cílem bylo vytvořit krátkou vypointovanou povídku, jejímž hlavním námětem je "volba".
Moje matka mi vždycky říkala, ať se nezapletu. Nikdy mi ale neřekla s čím. A tak jsem se zapletl hned potom, co jsem vyletěl z hnízda (možná už trochu dřív): s alkoholem, cigaretami, čokoládou (marně jsem svou posedlost sváděl na dědičnou nugátovou vyhládlost), sázením (na koně, fotbal, chrty, hokej i jiné sporty). Nemám jí to za zlé, nejspíš to se mnou myslela dobře, ale v oblasti životních zkušeností byla z velké části pouze teoretik.
Navštívil jsem kdejaký ústav v zemi, podávali si mě jak horký brambor. Někde jsem pil moc, jinde zase málo, o kus dál mě nechtěli, protože jsem ostatním chovancům požíral (a to doslova) čokoládu, kterou dostávali jako dezert k obědu. Abych to zkrátil – byl jsem tak trochu vyvrhel. Odvěké přátelství mé zadnice s otcovým koženým řemenem mi v téhle fázi mého života hodně pomohlo. Měl bych mu ještě někdy zajít na hřbitov poděkovat. Ironií je, že když jsem ho před lety na tom koženém řemeni oběsil, necítil jsem vděk. Byl jsem trochu naštvaný, zlomený, raněný a nahlodaný, ale určitě ne vděčný. No vida, kdo by to byl čekal. Díky táto.
Můj problém je docela prostý – neumím si vybrat. Měl jsem psa, kočku i kanárka, a když se - mrchy – navzájem sežraly a pes se pak udusil kočičími chlupy, koupil jsem dalšího psa, další kočku a dalšího kanárka. Dopadlo to stejně a moje matka mi zakoupení dalšího zvířectva nepovolila. Měl jsem rád všechny druhy čokolády: s oříšky, mléčnou, tekutou, bílou i černou. Abych se žádné nemusel vzdát, míchal jsem je v mixéru. Zničil jsem jich pět a jednou jsem musel vymalovat kuchyň.
Taky jsem byl naprosto posedlý ženami: obdivoval jsem bělošky, černošky, asiatky, mulatky, zrzavé, plavovlásky, tmavovlásky, všechny. Kromě asiatek jsem vyzkoušel každou (letenky do Asie jsou neskutečně drahé), a i přesto se mi záhadně podařilo oženit se. Nevím, proč jsem to udělal, ale za rok jsem to měl za sebou. Brrr. Bylo to dost trapné. Zrovna jsem u metra líbal jednu zrzavou (poznámka: zásadně nelíbat milenku na veřejnosti), když se otevřely dveře a vystoupila moje „drahá“ polovička. Nechápal jsem, kde se tam vzala (a dodnes si tím nejsem úplně jistý), a nevěřícně jsem na ni hleděl. Ona na mě ještě nevěřícněji. Situace vypadala asi takto: já, v obnošených riflích, stojím a blbě zírám na svou ženu, která blbě zírá na mě, zatímco se snažím rukama přesvědčit zrzku o tom, že olizovat mi ucho teď není zrovna žádoucí. Když to pochopila, začala na mě blbě zírat taky, pak se podívala na mou ženu, trochu nadzvedla namalované obočí, protáhla ústa, odstoupila ode mě a založila si ruce na prsou. Nechápu, jak se to stalo, ale najednou proti mně stály dvě ženské a na něco čekaly. Zase jsem si měl zvolit.
Polilo mě horko a vybavil se mi obraz dávícího se psa, ze kterého lítají kočičí chlupy. Než mi stačil po zádech přeběhnout mráz, který hrdinům všech knih po zádech vždycky přebíhá, udělalo se mi jasno.
„Jano, tohle je Klára. Kláro, tohle je Jana.“ Nechal jsem je tam stát a vydal jsem se za tou krátkou černou minisukní a neskutečně dlouhýma nohama, které jsem viděl vycházet z metra. To byla nejspíš první správná volba, kterou jsem udělal.
Máte-li zájem o zasílání nových povídek e-mailem, kontakujte mě na zimmicz@gmail.com. Rád vyhovím.
Chcete mi něco sdělit? Do toho!
Pokud se vám povídky líbily, možná vás zaujme také můj blog. Inspiraci, která je při psaní opravdu potřeba, čerpám od autorů českých i zahraničních.