Zrcadlo (leden 2010)

Stál před zrcadlem. Stál tak blízko, že viděl otisky prstů na skle. Viděl i dřevěný rám, který se v levém dolním rohu nepatrně rozklížil. Čelem se o zrcadlo opřel; příjemně chladilo. Kdo jsi, kdo jsi, kdo jsi, kdo jsi, letělo mu hlavou. Zavřel oči. Hlas sílil. Pomalu se napřímil, na zrcadle zůstal otisk jeho čela, který teď pozvolna mizel.

„Kdo jsi?“ zeptal se odrazu v zrcadle. Nikdo se neozval. Nikdo neodpověděl. „Kdo jsi?“ opakoval. Nikdy předtím se na nic takového nezeptal. Až nyní. Odraz se na něj nepřestával dívat, ale stále mlčel. Muž sklopil zrak, a zatímco pevně svíral keramické umyvadlo, pomalu slabikoval: „Kdo k čertu jsi?“ Ticho. „Proč mi to nechceš říct?“ smutně se usmál. Odraz se nesmál, neplakal. Jen mlčel. „Mluv se mnou! Aspoň ty, proboha tě prosím. Tak mluv!“ Jeho pěst dopadla na zeď vedle dřevěného rámu, zrcadlo se jemně zachvělo. Víc nic. Jen hlasité ticho.

Já, já, já, já, znovu slyšel hlas ve své hlavě. „Ty jsi já?“ zašeptal. Odraz se usmál a poprvé tazateli odpověděl: „A kdo jsi ty?“

„Proč se ptáš?“ odvětil muž. „Ptal jsem se první, odpověz - ty jsi já?“

„Ptám se, protože jsem tvůj odraz. Chci vědět, kdo jsem. Chci vědět, čí odraz jsem já a kdo je můj odraz.“

„Myslíš, že já jsem tvůj odraz?“ zeptal se muž.

„A nejsi?“ opáčil odraz.

„Ne. Copak nechápeš? Ty žiješ v zrcadle. Já žiju ve skutečném světě.“

„A jaké to je?“

„Jaké je co?“

„Žít sám ve skutečném světě.“

„Nežiju sám. Svět je veliký a je v něm mnoho lidí.“

„Kolik jich znáš?“

„Hm… mnoho. Na tom nezáleží. Znám jich víc než ty.“

„Jak to víš?“

„Žiješ jen v zrcadle, sám. Potřebuješ mě, abys mohl žít. Znáš jen mě. Nikoho jiného. Nikoho jiného nemáš. Když odejdu, zmizíš. Zemřeš.“

„Jak to víš?“

„Beze mě jsi neviditelný. Jsi mrtvý. Dívej,“ řekl muž a ustoupil od zrcadla, takže už svůj odraz neviděl. „Vidíš?“ zeptal se. Znovu bylo ticho. Muž ještě chvíli počkal a s úsměvem na tváři si stoupl zpět k zrcadlu. „Vítám tě zpátky,“ pozdravil svůj odraz. Ten se na něj chvíli díval a pak se zeptal: „Kde jsi byl? Nemohl jsem tě najít.“

„To je přece jasné. Byl jsi mrtvý,“ odpověděl zaraženě muž. „Copak si to nepamatuješ?“

„Já? Čekal jsem tu na tebe a určitě jsem byl živý. Mrtví přece nečekají. A nic si nepamatují. A já si pamatuju, že jsem na tebe čekal. Kde jsi byl?“

„Byl jsem… chtěl jsem být chvíli sám,“ zaváhal muž.

„Říkal jsi, že nežiješ sám. Že je ve skutečném světě mnoho lidí.“

„To ano. Ale když chci, mohu být sám.“

„Je to těžké?“

„Co?“

„Být sám. Chtít být sám.“

„Ty víš, jaké to je, ne? Jsi přece sám, tam, v zrcadle.“

„Když tu nejsi, čekám na tebe. Těším se, až znovu přijdeš. I když si se mnou moc nepovídáš, těším se na tebe.“

„Proč se na mě těšíš? Nemáš rád samotu?“

„To ano, ale… Někdy si rád povídám se svým odrazem. Zajímá mě, jaký je život tam za zrcadlem,“ odvětil odraz.

Muž se zasmál. „Ale vždyť ty jsi ten, kdo žije za zrcadlem!“

„Jak se to vezme,“ přerušil ho odraz, „co vidíš, když se díváš do zrcadla?“

„Tebe. Co je to za hloupou otázku?“

„A kdo jsem já?“

„Můj odraz přece! Nechápu, proč…“

„Když se dívám do zrcadla já, vidím tebe. Vidím svůj odraz. Už chápeš?“

„Ale ty mě vidíš, jen když se na tebe dívám.“

„Ale vždyť to ty mě přece taky!“ smál se odraz.

„Jenže já mohu odejít za jinými lidmi. A ti lidé mají taky svoje odrazy, od kterých mohou odejít! Ty máš jen mě a ostatní odrazy mají zase jen svoje lidi. Každý odraz má jen jednoho…“ zarazil se muž.

„Přítele?“odtušil odraz.

„Člověka. Lidé se se svými odrazy nepřátelí.“

„Ty se mnou ano. Proč?“

„Protože umíš mlčet. Protože na tebe mohu kdykoliv zapomenout. Protože se na mě nehněváš, když se dlouho neukážu. Můžu na tebe křičet, ale tobě to nevadí…“

Chvíli bylo ticho.

„Mlčet? Myslíš udržet tajemství? Vždyť jsi mi nikdy…“

„Ne, ne, to ne,“ skočil mu do řeči muž, „tak jsem to nemyslel. Mlčíš, když chci, abychom mlčeli. A neptáš se proč. Jsi věrný jako pes, ale nejsi hloupý. Myslím, že jsme si dost podobní.“

„Tak vidíš,“ zaradoval se odraz.

„Asi jsi měl pravdu,“ řekl trochu posmutněle muž.

„V čem?“

„Že záleží na tom, z jakého úhlu se na to člověk dívá.“

„Hm…“

„Už budu muset jít.“

„Za ostatními lidmi?“

„Za ostatními lidmi,“ pokýval muž hlavou.

„Budu tu na tebe čekat,“ ujistil ho odraz.

„Já vím.“

Pomalu ustupoval a díval se na svůj odraz. Potom se otočil a on mu zmizel z očí. Ještě než odešel, ohlédl se a v zrcadle spatřil plachého muže. Vůbec nevypadal jako ten, se kterým před chvílí mluvil.